Osudný Nashville

5.

Julia

„Tohle nepůjde, tohle taky ne..." Přehrabuje se mi Carly už nějakou dobu v šatníku. Bláhově si myslela, že tu budu mít něco vhodného na koncert, který je už zítra. Do poslední chvíle tajně doufám, že to ještě nějak uhraju, ale mám takový neblahý pocit, že to stejně skončí mojí přítomností mezi tisíci šílenci. Budu si připadat úplně stejně jako při pohovoru. Černé kuře mezi žlutými.

„Jedem!"

„Co?" Vytřeštím oči na Carly, která se právě sklání nad stůl pro klíče od auta.

„Nic tu nemáš a v kostýmku jít nemůžeš. Tak jedeme nakupovat. Udělám z tebe pravou ‚holku z Nashvillu'"

„Aha" zmáhám se na jedinou možnou odpověď. Beru proto raději kabelku a jdu ven za Carly, která už sedí v autě. Po těch pár týdnech tady, jsem pochopila, že téhle holce se moc odporovat nedá. Takže poslušně sedám k ní a nechávám se odvést neznámo kam.

Musím uznat, že ta černo-růžovo-šedá košile nevypadá vůbec špatně. Má sice kostku, ale barvy jsou tmavší a tak krásně se prolínají jedna přes druhou, že to nepůsobí moc ostře a škrobeně. Tu bych si mohla vzít. Přemýšlím v kabince před zrcadlem a koukám na sebe ze všech stran.

„Tak co?" Vpadne ke mně Carly s plnou náručí oblečení, které odhazuje na židli.

„Jo, košile dobrá. Tu si vezmu."

„To si piš, že si jí vezmeš. Sedí ti a ohromně sluší. To znamená, že vezmeme ještě tuhle a tuhle. A tenhle topík pod to." Přehrabuje před chvílí odhozenou hromádku.

„Carly, nepotřebuju toho tolik. Je to jen jeden koncert. Slyšíš?" Snažím se jí zabránit v jejím nákupním šílenství, ale ukazuje se to jako marná snaha. Během chvilky má Carly hromadu roztříděnou na to, co musíme bezpodmínečně koupit, protože bych bez těch hadrů nepřežila ani jeden den – ty dny doteď se prý nepočítají. A na druhou, kterou už venku přehazuje přes věšák na zkoušené věci. Jen ať si to prodavačky potom poklidí.

Moje radost, že už máme nakoupeno, se po vyjití z obchodu ukazuje jako lichá. Carly mě, snad v domnění, že se mi do ničeho nechce, v čemž má pravdu, bere za ruku a táhne do dveří prodejny obuvi. No jo. Zapomněla jsem na ty jejich kozajdy. Jako by mi nestačily obyčejné tenisky.

„Kolikátku máš nohu?" Zamíří pohledem na mé boty a než stačím odpovědět, stojíme před regálem těch nejrůznějších kovbojských bot. Nebo kozaček? To je fuk. Prostě vysokých bot, které, jako správná ‚holka z Nashvillu' musím mít.

„Sednout" rozkáže Carly a už mi nosí jedny boty za druhými. Mlčím, raději mlčím, protože je mi jasné, že bych svým komentářem, že se na mě tyhle boty vůbec nehodí, rozpoutala válku nevídaných rozměrů.

Takže boty obuju, stoupnu, projdu se jako po mole kousek tam a kousek zpět a zase si sednu. Tenhle proces opakuji nejmíň desetkrát, než Carly vypískne na celou prodejnu.

„Bóží, jo to jsou vony!"

Hodím po ní nucený úsměv, tohle mě fakt nebaví, rychle boty vyzuju, natáhnu své původní a zvedám se k odchodu na pokladnu. Spokojená Carly jde za mnou a celá září štěstím. Její mise‚ ‚holka z Nashvillu' je úspěšná.

Když konečně dosednu na sedačku v autě, jediné, kde se vidím, je doma, na terase s nohama nahoře a hrnkem ledového kafe. Jenže...

„Ještě nám chybí klobouk." Poklepává Carly prsty do volantu a přemýšlí, do které prodejny zajet.

„Tak na klobouk zapomeň Carly, ten si nekoupím. Už takhle jsem za ty hadry utratila víc, než jsem mohla. Na koncert bych si ho stejně nevzala, a pokud si myslíš, že ho přesto nutně potřebuju, i když nevím na co, tak mi dej jeden tvůj. Sama jsi tuhle říkala, že jich máš hodně a že se některých potřebuješ zbavit."

„Jo!" plácne mě po noze. „Dobrej nápad Juli, takže jedeme ke mně." Celá se rozzáří a s rychlostí blesku vyjíždí na silnici. Tam už to sice tak rychle nejde, dostaly jsme se do dopravní zácpy, ale jak říká Carly, dneska to ještě není tak hrozný.

U Carly jsem ještě nebyla, tak mám cestou možnost sledovat ulice Nashvillu, které jsou pro mě prozatím neznámé. Jenže pro tuhle poznávací jízdu je hodně špatný načasování. Ze všech výkladních skříní, ze všech plakátovacích ploch na mě čučí jeden a ten samej obličej. Obličej Deana Heatha a jeho pozvání na zítřejší koncert.

„V kolik to zítra vlastně začíná?" Otáčím hlavu ke Carly.

„Dean začne v osm večer. Předkapela v sedm, takže je nutný tam být v pět."

Nestíhám se nějak zorientovat v těch jejích počtech. Pravda, na koncertě jsem nikdy nebyla, tak nevím, jak to chodí, ale proč proboha chodit tak brzo?

„Proč v pět? To je moc brzo ne?"

„Právě že není. To je akorát. Ty jsi na žádným nebyla co?" Koukne na mě a zakroutí hlavou. Musím ji tedy přiznat, že tohle bude moje premiéra, nechtěná premiéra.

„A mělas vůbec někdy kluka?" Tentokrát svraští čelo takovým způsobem, že se jí tam vyrýsuje několik vrásek.

No, co ji na tohle mám říct. Že to nikdy nebyla žádná sláva? Že ti tři kluci, s kterýma jsem chodila, mě nikdy ničím neuhranuli? Že jsem blázen, který čeká na svého prince? Že málo komu důvěřuju a proto na vztah chci jít pomalu, což snad nikdo nerespektuje? Že jsem se s tím posledním spálila a pořád to ještě bolí? Že jsem prostě částečný asociál, kterýmu samota zas až tak nevadí? Že mám prostě ráda svůj klid, zažité věci a že život beru tak, jak plyne? Je toho tolik, co by o mě musela vědět, aby mě alespoň trošku pochopila. Ale můžu jí to všechno opravdu říct? Otevřít jí své pravé já a nepřetvařovat se? Nevím, jestli se na mě podepsal rozvod našich zrovna v době, kdy jsem dospívala, nebo mám jen blbej horoskop. Prostě jsem taková, jaká jsem.

„Juli, jestli mi o tom nechceš říct, tak nemusíš. Nechtěla jsem se tě nějak dotknout." Omlouvá se Carly pokorně, ale já už jsem se rozhodla. V N.Y. jsem neměla moc přátel a ti co byly, mě nikdy nepochopili. A bylo by prima mít alespoň jednu kámošku, která o mně ví všechno. Konec konců budu tu jen půl roku, a pokud by to neklaplo, už o Carly nemusím nikdy slyšet.

„Ne v pohodě Carly, je to jen trošku složitější. Se mnou složitější."

„Dobře, tak jestli mi to chceš prozradit, jsem jedno ucho. Nebudu tě soudit, jen poslouchat, a pokud budeš chtít znát můj názor, ráda ti ho řeknu. Dojedeme ke mně domů, tam bude klid. Jo?"

Pohladí mě po noze, čímž mi dodá odvahu a pak se věnuje řízení. Z rádia vyhrává jak jinak než country a tak zavírám oči a přemýšlím, čím začnu. Je toho najednou tolik...