Osudný Nashville

26.

Julia

„Tak už asi vím, jaký to je v nebi, mami" zasměju se do telefonu.

„Já ti to tak přeju, holčičko moje. Jsem šťastná s tebou. A kdy mi ho vlastně představíš?"

„Jó, tak to nevím, mami. Teď pojede na dva týdny pryč, pak bude týden doma a pak zase na dva týdny odjíždí. Ale neboj, až to čas dovolí, vyrazíme za tebou, jo? Slibuji." Uvelebuji se na pohovce a přijímám od Deana pohár se zmrzlinou.

„Dík" zašeptám mimo telefon. Dean na mě mrkne, sedá vedle mě a pak do telefonu na dálku pozdraví. A mamka zdraví jeho. Nejraději bych mu dala telefon do ruky, ale když se ještě ofiko neznají, přijde to Deanovi blbý. Tak ještě chvilku za pojídání zmrzky komunikuji s mamkou, než se za opětovného slibu, že určitě co nejdřív přijedeme, loučím.

„A kdy že se to bereme, zlatíčko moje?"

„Ale, ale, pane, pane, vy to nevíte?" Naoko se zadumám, položím prázdný pohár na stůl a vylezu Deanovi na klín. Sedím teď čelem k němu, takže mám možnost dívat se do jeho nádherných šedo-zelených očí. Ty mimochodem mění barvu podle nálady. Už jsem si to několikrát ověřila, že když je v pohodě, má oči víc dozelena a když mu není zrovna nejlíp, jsou šedé. Zajímavé, ale i takovéto odlišnosti na něm miluji.

„Počkejte pane" oddaluji se při Deanovo snaze dát mi pusu. „Svatba má být do roka po zásnubách. Záleží na nás, jestli to dodržíme, nebo ne." Dean se znovu nahýbá a teď si tu pusu nechávám dát.

„Být na mě zlato, vezmu si tě teď hned."

„Jak si mě vezmeš?" Začíná se to zvrtávat jiným směrem, než byl původní záměr. Je pravda, že už jsme o tom debatovali. Dean má na příští rok daná dvě turné, jedno tady v Americe, druhé kratší v Anglii. K tomu koncerty a jiné aktivity, ale volný vhodný termín jsme našli.

„Takhle" reaguje Dean na moji otázku a přetáčí mě pod sebe. Tričko vyhrnuje nahoru a hned se vrhá do mého výstřihu. Dělám si na pohovce větší pohodlí, stahuji z Deana triko, když se bytem ozve zvonek. Třikrát za sebou dlouhé zvonění.

„Ne" zaúpíme oba naráz a se smíchem se oblékáme. Dneska, nebo přesněji teď z toho nic nebude. Za dveřmi totiž stojí Jim. Po zkušenosti, kdy nám sem nevhodně vrazil, protože má klíče a zvyknul si sem chodit jako domů, poslední dobou raději zvoní a čeká, až mu přijdeme otevřít. Jak ohleduplné.

„Tak pojď ty kazišuku" vítá ho Dean a já si všímám lidí za dveřmi. Zase je někdo pustil do baráku a oni tady otravují. Dneska naštěstí nezvoní, ale od té doby, co mě Dean na koncertě požádal o ruku, jsme jako jejich majetek. Myslí si, že mají právo na všechno.

„Čau a čau" vítám a zároveň se loučím s Jimem. Budou řešit následující dva týdny a u toho být nemusím. Odcházím do pokoje, ale ještě je slyším, jak se baví o novinářích a lidech, co nám teď dělají stín. Je to fakt náročný. Já byla zvyklá na totální nezájem lidí okolo o mou osobu a teď? Jedu do práce a oni jedou se mnou, čekají tam a tajně doufají, že získají nějaké informace. Vždyť já ani nevím, co bych jim jako měla říkat? Jo milujeme se, jo budeme se brát, jo je to chlap mýho života, jo líbí se mi, jo vadí mi jeho otravné fanynky, jo, jo, jo. A to samé po cestě domů a doma. Kdo nezažil, nepochopí. Jim říkal, že to časem pomine, ale za jak dlouho to bude, nikdo neví.

Konec listopadu bývá v práci vždy nabitý. Všichni se těší na vánoce a i když se mi zdá, že je práce víc, nálada je výborná. Carly se o mě, po dobu, co je Dean pryč stará jako o vlastní štěně a hlídá mě na každém kroku. Někdy mě to otravuje, přeci nejsem malá, ale někdy děkuji bohu, že je se mnou. Tak jako dneska. Už začátek dne stál za prd. Po téměř probdělé noci, kdy se mi zdál jeden bláznivý sen za druhým, jsem vstala, jak říká máma prdelí napřed. To znamená, že nejsem zrovna dvakrát mile naladěná a běda tomu, kdo mi přijde do cesty. Pak ti lidi před barákem. Stálo jich tam daleko víc než obvykle. Začínalo to ubývat, ale dnes? Byla tam dokonce televize, něco křičeli, ale já rychle nasedla do auta a nerozuměla jim ani slovo.

„Co se to děje?" Dívám se nechápavě na Carly, která má nově obarvenou hlavu a září jak fialový ďábel.

„Vůbec nevím, ale dneska jich tam bylo fakt hodně. V práci to zjistíme. Beztak to bude zase nějaká blbost. Vždyť je znáš. Nikdy nenapíšou nic kloudnýho, pisálci." Odfrkne si a dál se věnuje provozu. Ten se dneska proti nám taky spikl.

Před bankou je stejný mumraj jako doma a mě to začíná být podezřelý.

„Co se to ksakru děje? Tohle není normální, šéf bude zase nadávat. Ach jo." Vzdychnu ve výtahu a Carly mě uklidňuje. Dneska budou muset smlouvy chvilku počkat, nejdřív musíme zjistit, co se stalo. Doufám, že nic Deanovi, to by Jim volal. Pro jistotu ale zkontroluji telefon. Nic.

„Už jste to viděly?" Ptá se opatrně Kelly, jen co otevřeme dveře. Ona se ptá a oči ostatních jsou na nás přišpendlené.

„Co jsme měly vidět?"

„Tohle" podává mi Sammy noviny a už jen ta přední strana mě posílá do kolen. Padám na první židli, co je po ruce, rozkládám noviny a čtu: „Dean Heath bude otcem! Dítě čeká s fanynkou. Kdo to je a co na to snoubenka Juli? Čtěte v našem článku."

Zvedám oči ke Carly a zase je klopím k novinám. Čtu si celý článek a nemůžu tomu uvěřit. Jistá Nena Hunt ze San Antonia tvrdí, že je těhotná právě s Deanem. Téměř do detailů popisuje jejich románek, z čehož se mi zvedá žaludek a ukazuje tam dokonce fotku z ultrazvuku. Podle všeho je někde na začátku čtvrtého měsíce. Snažím se v hlavě spočítat, kdyže to byl Dean v San Antoniu, ale všechna ta města se mi pletou.

„Sakra!" Procedím skrz zuby. Rukou si utírám slzy a je mi úplně jedno, že si rozmažu make-up.

„Juli pojď se mnou, prosím." Slyším nad sebou hlas Henryho a tak se těžce zvedám a odcházím k němu do kanceláře, kde padám do křesla. Jeho slova vnímám tak na půl. Jedno je ale jasné. Nabízí mi možnost, vzít si neplacené volno.

„Jo, já si ho tedy vezmu." Odpovídám po chvilce. „ Zvládnete to tady ale?" Znovu utírám slzy.

„Neboj Juli, zvládneme. Ty si teď vyřeš co potřebuješ a až budeš chtít, vrať se. OK?" Hladí mě po rameni a jeho dotyk mi dodává odvahy.

„Díky Henry."

Odcházím a nechávám se taxíkem odvést domů. Celou cestu se mi hlavou honí bláznivé myšlenky. Probírám vztah s Deanem, dnešní den a když vystupuji, mám plán. Možná k tomu přispěl i průběh toho dnešního dne, že to řeším takto, ale je mi to jedno. Musím pryč. Takže sbalit si nejnutnější věci a odjet do NY. Potřebuji to zpracovat, vstřebat, podívat se na to s odstupem a možná najít i nějaké řešení. Sama, hlavně sama.

Na stole nechávám hozené noviny s tou úžasnou zprávou a tím samým taxíkem, co mě vezl z práce jedu na letiště. Pryč od všeho, pryč od všech.