Osudný Nashville

28.

Julia

Celých pět týdnů už jsem zalezlá doma, u mámy. Nejsem schopná vystrčit nos a někam dojít. Stále ještě pláču, stále si ještě vyčítám všechno možný, ale vím, že jsem udělala dobře. Nemohla bych žít s vědomím, co kdyby...

„Juli, jsou tu zase." Ozve se po bouchnutí domovních dveří hlas mamky a já vím, že myslí novináře a všechny ty slídily okolo. Nevím, jak mě našli, jak zjistili, co se stalo, ale hned po mém odletu se v novinách objevil článek, že jsem po informaci, že čeká dítě s jinou, vzala roha. Dean jim to neřekl, to by si raději uříznul jazyk, nemluví o soukromí s novináři a kluci z kapely taky ne. Takže zrádce je pro mě záhadou.

Nicméně, oni si vždycky něco najdou a to co neví přesně, to si dokrášlí k obrazu svému. Pak vznikají ty šokující titulky novin.

„Juli, jednou budeš muset vyjít ven a čelit jim tváří v tvář." Smutně se na mě usměje a pohladí po vlasech.

„Já vím" vzdychnu. Uvažovala jsem o tom, že dnes půjdu ven, potřebuji něco poslat, ale asi si zavolám kurýra domů. Dneska to ještě nepůjde. To nedám.

Pohledem zkontroluji, nákup vyložený na stole, ukradnu čokoládu na nervy a jdu do svého pokoje. Tam vytáčím číslo doručovací společnosti a domlouvám převzetí zásilky. Když je vše domluveno, jdu onu zásilku připravit. Nechci, aby bylo na první pohled jasné, co to je, tak hledám vhodné krabice, které odvedou pozornost od faktu, že Deanovi vracím zásnubní prsten a ruším zasnoubení.

Sepsat vzkaz, mi trvá nekonečně dlouho. Nemůžu přijít na to, jak vhodnými slovy vyjádřit skutečnost, že ho stále bezmezně miluju, ale rozcházím se s ním. Protiřečím sama sobě, ale na prsou cítím podivný tlak, že to musím udělat. Stírám slzy, které se rozhodly přitížit mé situaci a píši to, co mě zrovna napadne. Další slza padá přímo doprostřed vzkazu, který částečně rozmazává, ale nemám čas vše znovu přepisovat. Zvonek ohlásil kurýra za dveřmi. A tak zatímco ho mamka zve dál, abychom měli soukromí, já spěšně vkládám prsten do krabičky a pak do další a další. Nakonec Deanovu adresu a je hotovo.

Předávám krabičku kurýrovi, ten ji prohlídne a pak praví: „Tak proto ten humbuk přede dveřmi. Dean Heath, jo, o tom jsem slyšel. Takže to jste vy..."

„Jo, jsem to já a budu Vám moc vděčná, když se nikdo, obzvlášť ti venku nedoví adresáta tohohle balíčku."

„Na to vemte jed!" Mrkne na mě, sundá ze zad velký batoh, vyndá nějakou čtečku, do které cosi naťukává a štítek, co právě velezl přilepí na můj balíček, který schová do batohu. Místo něj vyndá jiný, větší. Batoh opět přehodí na záda a s cizím balíčkem, který je teď jakoby ode mě se loučí.

Kukátkem sleduji, jak se na něj ta sarančata za dveřmi přilepila a vyzvídají, co kam a hlavně komu posílám. On jen kroutí hlavou a statečně se prodírá pryč. Oddychnu si a jdu zpátky do svého pokoje.

Skončí tohle vůbec? Budu mít ještě někdy klid?

Další týden utekl, jako voda. Stále čekám, že se Dean vyjádří k zaslanému balíčku, ale nic. Ono taky, co čekám. Že mi napíše díky za vrácení prstenu a zrušené zasnoubení? Jsem bláhová, když jsem očekávala nějakou reakci. Vzdávám to, stejně jako novináři za dveřmi. Asi už je nebavilo čekat, až vylezu. Jenže dneska ten den přišel, jsem připravená čelit osudu. Jdu ven. Tedy, jenom na roh, koupit kafe a něco sladkýho, ale i to je u mě pokrok.

Nahážu na sebe nějaké oblečení, nasadím čepici, boty a odcházím. Před domem se volně nadechuji mrazivého newyorského vzduchu, který je tak jiný, než ten Nashvillský a dávám se pomalu do kroku. Hlavu klopím k zemi, přeci jenom mám strach, že mě tady někdo pozná, ale užívám si to. Jsem už téměř u své oblíbené kavárničky, kam jsem kdysi hodně často chodila, když se za mnou ozve ostré: „Tady je! Je to ona!"

Vmžiku jsem obklopena několika otravnými lidmi, kteří mi cpou před obličej svoje diktafony a telefony s funkcí nahrávání.

„Co říkáte na to, že Dean Heath odložil už několik koncertů? Má to souvislost s vaším zrušeným zasnoubením?"

„Slečno Juli, víte, že je Nena Hunt hnána před soud? Testy DNA potvrdili, že Dean není otec. Nebyl váš rozchod unáhlený?"

„Jak se cítíte, jste spokojená, když jste od něj odešla? Stál za tím někdo jiný?"

„Juli, co budete dělat? Myslíte..."

„Nechte mě na pokoji!" Vykřiknu se slzami v očích. Vykročím směrem ke kavárně, ale musím se prodrat hloučkem zvědavců, co se kolem nás utvořil. Každý chce vědět, co se to tu děje. Jenže, než se dostanu tam, kam chci, oslní mě ještě několikrát blesk. Hajzlové. Tohle mi scházelo. Moje uslzené fotky na předních stranách senzacechtivých časopisů.

Když se o několik dlouhých minut dostávám s těmi otravami za zadkem domů, nemám už na kafe vůbec chuť. Pokládám ho na stůl společně s donuty a lehám na postel, kde se choulím do klubíčka. Je mi zase do breku. Dean zrušil koncerty, to nikdy neudělal, fanoušci pro něj byly a jsou vším. Opravdu za to můžu já? Červík pochybností ve mně hlodá, až si sedám a na laptopu hledám informace o Deanovi.

Měli pravdu. Nejenže zrušil koncerty, ale on posunul na neurčito jeho koncertní turné, které bylo mimochodem vyprodané.

Cítím se provinileji než jindy a tak na telefonu mačkám číslo na Jima.

„Jimi" fňuknu do telefonu „jak mu je?"

„Co ti mám říct Juli?" Položí řečnickou otázku a hned pokračuje.

„Je zničenej, neschopnej, jen zírá do zdi a všechno si vyčítá. Museli jsme zrušit koncerty, posunout šňůru. Nemám z toho radost. Mluví jen o tobě, jak to posral, i když ty testy vyšly negativně. On není otec Juli. S tou holkou nic neměl. Neměl bych ti to říkat, ale od tý doby, co tě viděl na koncertu, s nikým nebyl. Až tak moc se do tebe zbláznil. Nevěřil jsem tomu, že to vydrží, ale on se kvůli tobě vážně změnil Juli. Nevím, co chceš ještě slyšet. Miluje tě, ale ten vrácený prsten mu roztrhal srdce na kousky. Asi tak."

„Já... já ho taky miluju Jimi."

„Já vím a o to víc mě to mrzí."

„Dej na něj prosím pozor." Žádám ho a hovor típnu.

Slzy se mi kutálejí po tvářích a ne a ne se zastavit. Milujeme se, dítě není jeho, tak kde je sakra problém?