Osudný Nashville

24.

Julia

Ještě jsem se nestačila ani otočit a týden je pryč. Dean mi volá každý den a já se na jeho telefonáty těším, jako malá holka. Asi jsem zamilovaná, jak poznamenala mamka, když jsme spolu včera mluvily po telefonu. Samozřejmě mi nezapomněla připomenout, jak jsem ho nejdřív nechtěla, což jí prozradila, jak jinak, než ukecaná Carly.

A teď, nedokážu si bez něj život představit. Dokonce si statečně zvykám i na country. Což ještě neznamená, že si někdy zvyknu, nebo tu hudbu budu dokonce milovat. Všechno má svůj čas. A limity snášenlivosti, ty hlavně.

„Juli?" Poklepává mi někdo po rameni. Otáčím hlavu, která mi dosud lítala někde v oblacích a soustředím se na tvář nade mnou.

„Ano Henry? Děje se něco?"

Chvilku neodpovídá a já si tak můžu všimnout obálky, s níž si poklepává o dlaň. Výpověď! Prolítne mi hlavou a rychle mě to sráží z oblak na tvrdou zem. Vykulím oči a pomalu otevírám pusu. Než ze mě však vypadne to obávané slovo, promluví Henry.

„Je to skvělej chlap Juli, fakt skvělej a já jsem moc rád, že jste si k sobě našli cestu."

Koulím oči čím dál tím víc a nic nechápu.

„Henry, co se děje. Mám výpověď?" Vysoukám ze sebe a raději si stoupám. Ono se to líp říká člověku z očí do očí. Srovnám ramena, vypnu hruď a vydechnu: „já to přežiju, povídej. Neprodlužuj to Henry."

„Jakou výpověď Juli. Tobě se tady nelíbí, že pořád strašíš s výpovědí? Žádnou nemáš, tak klid. Neděje se nic. Teda skoro nic."

A jsme tam, kde jsme byli. Dobrá, výpověď nemám, ale něco se děje. Další možností je přeřazení.

„Ježiš, tak ji nenapínej, my jsme taky zvědavý" položí se do toho Sammy a jde k mému stolu. Ostatní se otáčí a stejně tak jako já, čekají, co že to Henry vůbec chce.

„No, říkal jsem, že máš skvělýho chlapa."

„To už jsme slyšeli, dál?" Popohání ho tentokrát Willis.

„Tak skvělýho" slyšitelné povzdechnutí asi třech lidí ho na chvilku přeruší „že nám poslal lístky na jeho koncert tady v Nashvillu!" Ten konec vykřikne, protože po slově lístky to začalo celou kanceláří šumět. A teď je tady regulérní hukot. Na mé tváři se vykouzlil úsměv. Jo, Dean umí překvapit a tohle gesto je od něj moc milé. Ví, jak ho všichni zbožňují a sehnat lístky je vždy tak trochu boj o přežití. A teď to mají bez boje. Jak znám Deana, vezme je všechny za kapelou a když budou hodní, jako že budou, vyfotí se s nimi třeba stokrát.

Po všech plácnutích od ostatních a slovů díků si zase sedám a dávám se do práce. Ještě pár hodin a potom hurá domů. Uvařit něco dobrýho, vyfiknout se a večer, večer přijede má hvězdička.

Cestou domů se zastavujeme s Carly v obchodě. Nakoupíme každá, co potřebujeme a když mě vyhodí před bytem, střetávám se ve vchodu s Deanovýma rodičema.

„Juli, to jsme rádi, že jsme tě zastihli." Jeden po druhém mě přátelsky obejmou. „Dean chtěl něco dovést a my zapomněli klíče doma."

„Skleróza" šeptá Deanovo táta a na tajnačku ukazuje na mamku.

„Já tě vidím a slyším Mitchi, moc dobře!" Otáčí se, zvedne na něj výhružně obočí, ale na rtech má úsměv.

Mají krásný vztah a já doufám, že se podobný, plný lásky, respektu a vzájemné úcty podaří i mě a Deanovi.

Nastupujeme do výtahu, který nás vyváží nahoru a mě stále fascinují jejich zamilované pohledy. Jako by se čerstvě vzali.

„Tak, prosím dámy" jsou nám otevřeny dveře a já tak můžu jít a otevřít ty do bytu. Zvu je dál, nabízím kafe a po očku sleduju, co udělají. Táta si sedá na pohovku a mamka nejdříve pokládá nějakou hromádku na jednu z komod a poté usedá vedle něj.

„Jak to tady těmi voály prokouklo Juli, už to není takový chlapský doupě, je vidět ženská ruka. Moc hezký Juli." Pochválí moji inovaci.

„Děkuju." Odpovídám a nesu jim kafe. Vracím se pro své, nějaké sušenky a sedám naproti nim.

Po hodině, kterou tady ani nechtěli být, ale nějak jsme se zapovídali, se zvedají k odchodu. Děkuji za donesené věci a vyprovázím je ke dveřím.

„Rádi jsme tě viděli Juli. Však se stavte, až vám to vyjde." Loučí se mamka a táta, který se ke mně naklání, doplňuje: „a pozdravuj toho holomka. Ten má štěstí, že tě má." Šibalsky mrkne a mizí na chodbě.

Usmívám se celou dobu, co doháním to, co jsem nestihla. Byla to sice milá návštěva, která mě ještě víc utvrdila v mém prvním dojmu, že Deanovo rodiče jsou fain, ale měla jsem jiné plány. A ty teď nestíhám. Takže poklidit nádobí, rychlá sprcha, převléknout se a už stojím u plotny a vařím. Steak, brambůrky, fazolky, salát, dezert, pomalu ani nevnímám čas, jak kmitám, abych to všechno měla včas hotové.

„Hotovo" vydechnu a utěrku, co jsem měla přehozenou přes rameno, věším na háček. Sahám po sklenici vody, jelikož mi vyprahlo, když slyším klíč v zámku. „Tak to bylo o prsa" zamumlám, pročísnu vlasy, než se zarazím a uvědomím si, že je mám stáhnuté v culíku. No, teď už to asi jako culík nevypadá. Stahuji tedy gumičky dolů a obtáčím ji kolem zápěstí.

„Lásko?"

„Lásko, jsem tady."

Vykouknu z kuchyně a vidím Deana, jak pouští tašku na zem a rozpřahá ruce. Na nic nečekám. Vyskočím na něj, přisaju se na jeho rty a líbám, jako bychom se neviděli sto let.

„Tak moc jsi mi chyběla" hláskuje Dean mezi polibky, rukama mi mačká zadek a nakonec přiráží ke zdi.

„Miluju tě."

„Já víc" odpoví a s těmito slovy mě přenáší do ložnice.

Když se po několikerém milování dostáváme konečně k jídlu, je už studené. A vadí nám to? Ne, ani za mák nám to nevadí. Jsme jak puberťáci, kteří jsou prvně zamilovaní. Taky se od sebe nehnou ani na krok. Takže zatímco já jídlo ohřívám, stojí Dean za mnou, ruce obtočené kolem mě, hlavu položenou na mém rameni a do ucha šeptá sladké řečičky, co mi nahání husí kůži po těle.

„Bože, to se tak hezky poslouchá Deane." Polootočením hlavy mu dávám letmý polibek a pak skládám jídlo na talíře.