Osudný Nashville

3.

Julia

První den v nové práci, o tom by se daly psát romány. Jenže, tak jak jsem byla ráno vystrašená - já vím, jsem hrozný strašpytel - tak jde zatím všechno nad moje očekávání. Nejdřív se se mnou sám velký šéf seznámil, popřál hodně štěstí a už mě Carly odvádí na oddělení evidence smluv, kam jsem byla přidělena. To má být mým domovem celý půlrok.

„Vítám tě Julie, jsem Henry a tomuhle" ukáže na místnost s pěti lidmi, kteří mi zamávají „šéfuju. Ale jsem hodnej šéf, viď Carly?" Drcne ji ramenem a významně mrkne.

„No jasně šéfe, ten nejlepší." Odpovídá pobaveně Carly.

„Snad se ti tu bude líbit. Kdyby byl nějakej problém, kdybys cokoliv, opakuji cokoliv potřebovala, jsem tady. Tady, za těmihle dveřmi. Moje vizitka a klidně volej ve dne v noci."

„Tak pojď, ukážu ti, kde budeme dělat." Bere mě Carly za ruku jako malou a táhne k velkému oknu, z kterého je výhled na rušnou třídu.

„Tvůj stůl, můj stůl." Ukáže na dva stejné stoly hned vedle sebe. Sedáme si, ale mě to nedá, tak se na kolečkové židli hned přisouvám k ní.

„Ten Henry, to je takovej vždycky? Po pravdě se jeví spíš jako kolega, kámoš, než jako můj nadřízený. Oproti paní Báječné, nebo jejímu synovi, je to tedy hodně velký rozdíl."

„Jo, on je v pohodě, Rok dělal tady s náma, pak povýšil, ale je pořád stejnej. Nejlepší šéf v týhle budově. A to co říkal, myslel doslova. Opravdu, kdyby cokoli, pomůže a to nejen v práci. To číslo si ulož."

„Aha" pokývu hlavou a zase se odsunu zpět ke svému stolu. Zní to tak hezky, že jo? Můj stůl. Musím se usmívat.

Před obědem vím ve zkratce vše, co potřebuji. Bude to ještě trvat, než se v systému budu orientovat bez potíží, ale už teď se mi to líbí.

Na oběd jdeme do protějšího bistra a jdeme všichni. Jak to tak vypadá, mají tu už svůj stálý box, do kterého se jen tak, tak vejdeme. Nikomu však mačkání nevadí. Místo toho tu panuje skvělá nálada. Objednáváme burgry, které prý jsou nejlepší v celém Nashvillu a hromadu hranolek s Colou. Při jídle se seznamuji se zbytkem kanceláře a k tomu nám v pozadí vyhrává zde tak typické country. Nemůžu si na tu muziku zvyknout, v New Yorku nikde takhle veřejně nehrála. A pokud ano, tak jsem do těch podniků rozhodně nechodila. Ostatně, kam já jsem chodila. Usmívám se sama pro sebe.

Na konci svého prvního pracovního dne mě přijde Henry pochválit. Sice nechápu za co, když jsem sama nic neudělala, ale je to od něj milé. Zdá se být opravdu prima chlap.

„Tak co Juli, jedem?" Ptá se Carly, zatímco urovnává věci na svém stole.

„Jo, jen to tady ještě vypnu a teď už můžu" kouknu jejím směrem s úsměvem na rtech.

Loučíme se s ostatními, kteří už se taky chystají domů, a jdeme k autu.

Večer, když sedím na své nové terase se skleničkou vína v jedné ruce a s telefonem v druhé, jsem spokojená. A to je i mamka na druhém konci telefonní linky.

***

Nevím, jestli je to tím, že jsem tu nová, že to je moje první práce, skvělými lidmi, nebo samotným Neshvillem, ale neskutečně rychle mi to utíká. Dokonce si začínám zvykat i na to všudypřítomné country. Zkoušela jsem si dát sluchátka s vlastní muzikou do uší, ale ta jejich místní rádiová stanice má snad nějaký skrytý vlny, na kterých vysílá, protože je slyšet vždycky a všude. A pokud začne hrát místního rodáka a oblíbence, nějakýho Deana Heatha, o kterým jsem v životě neslyšela, nikdo v kanclu nepracuje. Sammy zvýší hlasitost na maximum a všichni zpívají, jak o život. A já, já jen kroutím hlavou.

Tak jako zrovna před chvílí.

„Co na něm proboha máte?" Přijíždím na židli až ke Carly. „Jako chápu ženský, ale i Willis a Percy?"

„Jak jako máme?" Diví se zase Carly. „Hej, slyšíte to? Juli se nelíbí Dean!" Zvolá do prostoru.

„Ne, ne, já se jen ptala, co na něm máte. Vždyť je to jen zpěvák?" Uvádím věc na pravou míru.

„Tak zaprvé zlatíčko, je to kluk odtud, přímo z Nashvillu. Zadruhé, je kráááásnej, zatřetí nádherně zpívá, začtvrté přímo božsky hraje na kytaru, a tak dál a tak dál, chápeš? Prostě je to náš miláček. A basta!" Vyjmenovává Kelly na prstech a všichni přikyvujou. Dokonce i kluci.

Nechápu.

„Co řešíte?" Vchází do kanceláře Henry.

„Ale Juli nemůže pochopit, že se nám líbí Dean, chápeš to?"

„Ne, ale mám pro vás dobrou, nebo ještě líp skvělou zprávu." Odkládá svou aktovku na nejbližší stůl a sedá na něj. „Jak jistě víte, pozítří to bude rok, co jsem byl jmenován vašim šéfem."

„Bude pááárty" vykřikne Willis a stihne zatancovat oslavný taneček, čemuž se mi ostatní vesele smějeme.

„Jo, máš pravdu Willi, bude párty, u mě doma. Termín upřesním za chvíli. Ale to není ta skvělá zpráva."

„Tak co teda? Nenapínej nás, Henry" ozve se z několika úst.

„Mám pro vás jako poděkování, že spolu tak dobře válčíme tohle." Ukáže nad hlavou bílé obálky. Jen co dá ruku zase dolů, zvedá se a každému dá jednu do ruky s upozorněním, ještě neotvírat. I mě. Poté se zase vrátí na své místo na stole.

„Prachy? Ty nám dáváš prachy Henry? No, moc originální nejsi" přetáčí Percy obálku v ruce.

„Ne, prachy to nejsou, ale neboj, už se to dozvíš." Koukne po nás všech a pak se ptá: „Jste připraveni? Tak opatrně trhejte."

Všichni rozbalují, jenom já a Henry je sledujeme. A ty udivené obličeje za to stojí. Někdo nemůže ani mluvit, jak lapá po dechu, holkám tečou slzy a kluci oba naráz křičí: „To si děláš prdel Henry!"

Ne, nedělá si prdel. On se prostě rozhodl, koupit lístky na koncert té jejich hvězdičky. Na koncert, který jak slyším Kelly je beznadějně vyprodaný už půl roku. Překřikují se a nikdo nechápe, jak se mu to povedlo. A v té radosti dočista zaniká Henryho sdělení, že párty je týden po koncertě.

„Juli, to je paráda, půjdeme na Deana! Já se tak těším. Na tenhle koncert se lístky vyprodaly během dvou hodin. Chápeš to? A my je teď dostaneme od Henryho. To je neskutečný!" Skáče mi Carly kolem krku a raduje se jako malá. Já její nadšení bohužel nesdílím. Na co já bych chodila na něco, co stejně neposlouchám.

Po pár minutách se rozhoduji a přisouvám stále rozjařené Carly obálku po stole. „Carly na, vem si ten lístek pro Stuarta."