Osudný Nashville

15.

Dean

Posledních pár koncertů a moje turné bude u konce. Jak já se na to těším. Vrátím se do Nashvillu, zajedu se podívat za našima, aby věděli, že jsem přežil a pak už budu jenom já a Juli. Musím jí vidět. Po té spoustě emailů ji znám líp než svý boty. A už to prostě nevydržím. Vím, že to pro ni bude šok, přeci jenom stále netuší, s kým si píše a vím, že je to tak lepší. Otevřela by se mi, kdyby věděla, kdo jsem? Když pominu mojí minulost, chtěla by mě? Uvažovala by vůbec o mně? To jsou otázky, které mě dnem i nocí trápí. Vím, jaká je, vím, jak reaguje, ale skutečnost, až si budeme hledět do očí, bude stoprocentně jiná. Co když se potvrdí to, že mě nemusí. Hudba by se dala přežít, tu poslouchat nemusí. Přeci jen je country hudba specifická a někomu nesedne. Nebudu jí nutit poslouchat, když nebude chtít. Ale co když nebude chtít mě? Co potom budu dělat. Budu se doprošovat? Stojí mi ta holka vůbec za to?

Stojí, ujišťuju se po chvilce. Vždyť jsem se kvůli ní celý změnil. Tohle turné je jiné, celé jiné, než ty dvě předtím. To jsem po koncertě pařil tak, že jsem ráno nebyl schopný vstát z postele a jediný, co mě zajímalo, byl chlast a ženský. A že těch ženskej bylo. Až se stydím, jak jsem si myslel, že musím mít všechny a nehledal u nich nic víc, než pouhý uspokojení. Byl jsem žádaný, milovaný, obletovaný, ale taky pěkně rozmazlený. Prostě zhýčkaná hvězdička, lidi měli pravdu, teď už to vím, ale každý má právo na chyby ne?

V mojí posteli nebyla ani jedna ženská od doby, co jsem poznal Juli, taky jsem se zklidnil, pochopil, že život je i o něčem jiným, než o sexu a slávě. Omezil jsem alkohol, založil nadaci, pomohl několika lidem a možná i dostal rozum. Ostatně to říká i Jimi a to už je co říct.

Kodrcáme se k dalšímu městu a já s kytarou v ruce myslím na Juli. Drnkám neurčitou melodii, když se mi v hlavě vrátí ta, kterou jsem si kdysi psal. Rychle sahám pro blok, nacházím potřebnou stránku a podle napsaných akordů zkouším hrát. Něco škrtám, něco připisuji. Líbí se mi to. Slova mě napadají tak nějak automaticky a já už se nemůžu dočkat chvíle, kdy tohle své vyznání zahraju Juli. Pevně doufám, že budu mít příležitost.

„To zní dobře, co to je?" Vchází bez klepání Jimi. Kouknu na něj od kytary a beze slova kývnu na blok. Je mi jedno, co si o tom bude myslet, tohle není písnička na koncertní podium, tohle je písnička jen pro tu jednu, pro kterou je psaná.

„Má Juli, má lásko? To jako fakt?" Kroutí hlavou jen po přečtení názvu.

„Jo, to jako fakt" potvrzuju a dál broukám to svý. Jimi zatím čte text a jeho pohled, který na mě nakonec hází, mě překvapuje.

„Hele jako, no... za prvý, je to jiný, než píšeš, to především. Za druhý je to tak nějak osobnější, zamilovanější, řekl bych, že jsi v tom až po uši. A za třetí, je to dobrý Deane. To se bude líbit." Poplácá mě pochvalně po zádech.

„To je jen pro Juli. Nebudu jí hrát." Oznamuju a dál brnkám hlavní melodii, nevšímajíc si nechápavého pohledu Jima.

„No, jak myslíš, ale říkám ti, na tohle by baby letěly, to si piš!" Zdůrazní vztyčeným ukazováčkem a pomalu se šourá ke dveřím.

***

„Vrať se tam, Deane!" Postrkává mě Jimi směrem k podiu. Už jsem se tam vracel dvakrát, ale asi to bylo málo. Lidi přímo šílí a stále vyvolávají moje jméno. Rychle ještě sáhnu po ručníku, s kterým si utřu čelo, zhluboka se nadechnu a jdu. Poslední schod, zářivý úsměv a ruka nahoře na pozdrav.

„Jste báječní, tak ještě jedna, jen pro vás, Owensboro" promluvím do mikrofonu, otočením naznačím klukům která to bude, a pak už jen čekám na Sorenovo první bouchnutí do bubnů. Do tohohle města jsem se těšil. Nejenže je to poslední štace – konečně – ale kdysi tu bylo dost palíren bourbonské whisky, z nichž ta největší ještě funguje a já jsem pokaždé tátovi z turné nějakou dobrou whisky přivezl. Nehodlám to porušit ani teď, tak jsem zaúkoloval našeho klávesáka Aleca, aby koupil to nejlepší, co tu mají. A on nejenže úkol splnil, ale ještě mi jako pohádku na dobrou noc pomalu hodinu vyprávěl, jak přímo z tohohle města pochází Johnny Depp. Jasně, už tady dávno nebydlí, ale jako rodák je tu tak nějak nesmrtelný.

Se zavřenýma očima dozpívávám sloku, poslední akord, rozloučení, zamávání a celej vyšťavenej mizím v zázemí. Jen tak tak dojdu do šatny. Kytaru strkám do Jimiho náruče, svalím se na židli, sundavám klobouk a očima hledám něco k pití. Mám hroznou žízeň a jestli se brzo pořádně nenapiju, nejspíš umřu. Proto rukou šátrám na stole, kde by mělo něco být.

„Na prosim tě" ocitá se mi v ruce velká flaška minerálky. Jimi se směje a sedá naproti mně.

„Dneska to teda byla jízda, to ti povím. Ještě pár podpisů a ádiéééé!" Radostně mě poplácává po rameni a já mám pocit, jakoby na mě padal vesmír. Rozhodně se necítím na ‚pár' podpisů. Jsem hotovej a jediný místo, kde chci být je postel. A dneska mi bude úplně jedno, jestli bude mít milion polštářů, nebo bude samej hřebík. Stejně usnu dřív, než do ní dopadnu.

„Nechceš to podepsat za mě? Já se na to necejtim" odfrknu si a prázdnou flašku házím do koše. Jimi si mě chvíli prohlíží, jestli to myslím vážně, nebo vtipkuju, ale pak téměř opatrně navrhuje.

„Tak dáš jenom půl hodiny jo? Pak jim rozdáme podepsaný kartičky. To se přeci taky počítá. Půjde to takhle?"

Z posledních sil přikyvuju. Co mi taky zbývá. Oni přišli na mě, vrazili do toho svý prachy a já je zklamu? Ne, to ne. I kdybych měl vypustit duši, alespoň na chvilku se tam ukážu. Vždyť je to dneska naposled. Poté už jen postel, cesta domů a potom... potom Juli. Koupím ji puget růží v té její lososové barvě a pozvu jí na rande. A tam mě snad přijme takovýho, jaký jsem.