Osudný Nashville

6.

Julia

Nakonec jsem u Carly přespala. Povídaly jsme si dlouho do noci a jediný, kdo nás jen na krátkou chviličku vyrušil, byl Stuart. Moc milý a hezký chlap. Dal Carly pusu, slíbil, že jí dá vědět, až bude na místě a odjel na služebku. A my mohly povídat dál. Vypily jsme u toho skoro dvě flašky vína, snědly jedny chipsy, pytlík oříšků a popcorn. Všeho tak akorát na ty naše tajemství.

Hned u snídaně mi Carly nastiňuje, jak to dneska bude probíhat. Co uděláme my, co ostatní z kanclu, kde kdo bude, kde se sejdeme a tak. Prostě všechno. Zírám na ní s otevřenou pusou, protože to vypadá, jako pečlivě propracovaný akční plán, kde nechybí vůbec nic. Ani pauzy na toaletu. Nad mým údivem se usmívá a tvrdí, že jim to takhle funguje už několik let.

Nechápu.

Takže od rána jedeme podle plánu. Carly se kolem desáté obléká do jejího ‚koncertního' oblečení, které ji prý přináší štěstí, narazí mi na hlavu jeden z jejích klobouků a pak obě dvě nasedáme do auta, kde stále leží můj včerejší nákup. Cesta je jasná, ke mně domů.

A tady nastává ten největší boj. Vybrat z nakoupených kousků mé ‚koncertní' oblečení. Krátký top zavrhuji hned, jak jsem si ho zkusila. Ne, nepotřebuju, aby mi prsa lezla ven. Sice mi Carly mlátí o hlavu, že budu mít košili, ale nepřesvědčila mě. Top prostě nebude. Vytahuju z šatníku obyčejné černé triko na širší ramínka. To už vypadá daleko líp.

„No a teď mi Juli řekni, v čem je rozdíl?" Nechápavě kroutí hlavou Carly a mává mi při tom topem před obličejem. „Vždyť je to úplně stejný. Černý, ramínka..."

„Není to stejný, hele. Tady mi nelezou prsa. A celkově je mi to příjemnější."

„Ty se nemáš za co stydět Juli, jasný? A i kdyby ti vypadly obě dvě, tak se nic nestane. Vždyť přes to budeš mít košili!"

„Ještě to tak. Ne, takhle je to lepší." Odporuji. Vůbec si nedovedu tu situaci představit. Bože, to by byla ostuda.

„No jo, no" zahazuje odvržený kus oděvu kamsi na postel a místo něj bere všechny tři košile, co jsme koupily.

„Kterou?"

„Tuhle." Sahám po té první, co jsem včera zkoušela. Ta se mi líbí ze všech nejvíc.

Navléknu ji na sebe a to už u mě stojí Carly, která bere oba spodní cípy a váže z nich uzel. Takže když to shrnu, a kouknu na sebe do zrcadla, mám roztrhaný těsný džíny, s nějakými vytlačenými ornamenty, černé triko a přes to v pase zavázanou černo-růžovo-šedou košili. Sluší mi to. Nakrucuji se před zrcadlem a opravdu mi to sluší.

„Ještě boty!" Zavelí Carly. Nasoukám se tedy do bot a už chápu, proč mám ty úzký džíny.

„Bomba Juli, teď vypadáš jako pravá ‚holka z Nashvillu'. Ale ještě něco ti chybí." Tváří se tajuplně.

„Ne, klobouk si neberu. Ty ho taky nemáš." Vzdoruju ke Carlyným zádům.

„Stejně tě jednou donutím, aby sis ho vzala. Ale dneska ne." Zůstává otočená a přehrabuje se v tašce, kterou vzala s sebou, protože v ní prý je vše důležité. To proto byla asi tak těžká.

„Tohle ti chybí zlatíčko. Bez toho ani ránu." Cosi vytahuje, jde hned ke mně a já rozpoznávám pásek. A podle té spony vepředu, to bude nějaký spešl pásek. Bez řečí si ho od ní přebírám a navlékám do kalhot. Když už, tak už.

„Tak, teď je to komplet. Super Juli, sluší. Jakej máme čas?" Vytahuje z kapsy telefon a zjišťuje, že tam má zprávu od Stuiho, který v pořádku dorazil. Následně se ale zhrozí, protože v tuhle dobu už jsme měli být někde jinde. Zakleje, začne shromažďovat vše potřebné, do takové pidi taštičky a když už jsme tak nějak připravené, sune se ke dveřím. Tam se ale zastavuje, chvíli přehrabuje v taštičce, než mi s úlevou v obličeji ukazuje lístek. Pro její klid v duši ho též ukazuji a potom nám už nic nebrání nasednout do auta a jet k ostatním.

Vidět všechny ty natěšené obličeje, rozzářené oči... Cítím se částečně provinile, že nesdílím stejné nadšení. Tak raději mlčím, nebo se ozývám velmi sporadicky. Když ta naše banda dojí, všichni si povinně odskočí, protože podle slov holek to je vždycky tak trošku noční můra, můžeme nasednout do dvou velkých aut a společně odjet k místu činu.

Blíží se půl pátá a parkoviště se začíná zaplňovat. Ke vchodu jdeme ještě všichni společně, poté už se to dělí na dvojice, jako já s Carly. Ta mě chytá za ruku, abych ji snad na poslední chvíli nezdrhla a táhne přes dav lidí do hlavního sálu. Nestíhám koukat okolo na ten velký prostor kde co je, pro případ, že bych se ztratila a už se dereme k pódiu.

To byl vždycky můj sen, prolétne mi hlavou. Stát v narvané aréně, těsně pod pódiem, nejlépe u repráku a nechávat si otřískávat o uši hudbu, která je mi odporná. Bezva. Mohla jsem si vzít alespoň špunty do uší.

A tak zatímco je na Carly na první pohled vidět, že je tu jako ryba ve vodě, já bych se nejraději stala neviditelnou. Mám pocit, že na mě všichni civí a že všichni ví, že nejsem ta ‚holka z Nashvillu', kterou se ze mě snažila Carly udělat.

„Tak, tady to bude bezvadný." Zastavujeme konečně na místě. Kousek, tak třetí, čtvrtá řada od podia. Jasně, aby byla co nejblíže svému miláčkovi. V rychlosti píše Stuimu, udělá pár fotek, na kterých zvěční i mě, rozešle to a začne poskakovat.

„Proč skáčeš?" Vyvalím na ní oči. Nikdo nehraje, jen se schází lidi a Carly poskakuje jak divá, až ji její fialové vlasy létají kolem hlavy.

„Trénink, zlato, trénink." Odpovídá vesele a udělá skákavou otočku. To já udělám otočku taky, ale očima. Protáčím je nad jejím chováním. Zakládám z nudy ruce na hrudi, rozhlížím se po davu okolo nás a pak mě napadá malý vtípek. Na telefonu mačkám odpočet, abych pak mohla Carly sdělit celkový čas. Čas, po který jsem trpěla. Sama pro sebe se usmívám a při plánování všech možností, kdy jí to budu připomínat, mi ani nedochází, jak ten čas letí. Než se naděju, stojí na pódiu nějaký chlápek s klóbrcem na hlavě a všechny vítá. Nevím, proč tak sáhodlouze kecá, ale z toho, co přes řev slyším, mluví o té hlavní hvězdičce. Nakonec zve předkapelu a s máváním odchází.

Už to začíná, Bože ochraňuj mě!