Black & Malfoy

Corridor

Dívala jsem se mu do šedých očí. Naše obličeje byly tak blízko, že jsem cítila jeho klidný dech.
Nemám ponětí, co se v té chvíli stalo, kdo se pohnul jako první, vím jen, že se najednou ocitly jeho měkké rty na těch mých a moje ruce v jeho vlasech.
     Z polibku se rychle stalo líbání a on mě rukou hladil po tváři. Můj mozek odmítal jakkoliv spolupracovat. Líbala jsem jeho dokonalé rty a rukou mu cuchala uhlazené nagelované vlasy.

     Ze skoro tranzu mě vytrhlo zaskřípání rámu obrazu buclaté dámy. Odtrhli jsme se od sebe.
Za chvíli se už ozvaly kroky na schodech. Naštěstí ne do mé ložnice.
Na pár vteřin jsme na sebe jen zírali. Konečně mi začalo docházet, co se právě stalo. Opravdu jsem se právě líbala s Dracem Malfoyem...?
     Pak se ozvalo vrznutí znovu. A další. A další. Celá Nebelvírská kolej se začala vracet do společenské místnosti a do svých ložnic. Za chvíli už se na schodech ozvaly i Hermiona a Ginny.

      Draco se rychle otočil, neslyšně vklouzl do koupelny a zavřel za sebou dveře. V tu chvíli se ve dveřích objevila záplava hnědých vlasů. Do ložnice vešla rozesmátá Hermiona a hned za ní Ginny.
     Hermiona měla na hábitu připnutou zlatou brož ve tvaru planetky kolem které obíhali malé hvězdičky a na tváři zářivý úsměv. Ten trochu pohasl když se na mě podívala. Asi jsem přeci jen měla ještě červené oči.
     Pořád jsem tam stála jak opařená. Co se to před pár minutami stalo...? Hermiona se na mě vystrašeně dívala. „Jenny jak ti je...?" zeptala se opatrně „J-jo já jsem v pohodě"
Potřásla jsem hlavou.

    Ginny se natáhla na postel. „Asi je zbytečné hádat kdo vyhrál, tak si alespoň typni o kolik Hermiona předčila toho havraspárského sedmáka."
     „Jaké bylo bodování?" ušklíbla jsem se a alespoň trochu se probudila z omámení „Zadání bylo zakreslit do mapy 130 planet, hvězd atd. Za každý správný bylo 10 bodů." odpověděla Ginny.
     „No. Normální člověk který to pořádně umí bude mít třeba 800 bodů" uvažovala jsem nahlas „Hermiona bude mít 1300. Takže můj typ zní o 500 bodů."
     Ginny se znovu ušklíbla „Docela přesně, ten kluk měl 78 správných odpovědí." taky jsem se ušklíbla a podívala se na Hermionu. O jejích výsledcích se Ginny ani nezmiňovala, takže bylo jasné, že jsem hádala právně.
     „Nebylo to fér... Tu poslední hvězdu jsem měla úplně špatně zakreslenou..."
     „Hermiono dva centimetry! Ostatním uznaly i větší chyby" zaúpěla Ginny a zabořila hlavu do polštáře.

     Z koupelny se ozvala něco jako uchechnutí. Ginny to podle všeho nevšimla ale Hermiona hned otočila hlavou za tím zvukem. „Co to bylo?" „No já jsem tam nechala strašný nepořádek, nedivila bych se kdyby tam něco spadlo..." vymýšlela jsem si rychle „To znělo spíš jako kdyby tam někdo byl" zvedla obočí Hermiona.
     „Ne, určitě jen něco spadlo, kdo by co dělal v naší koupelně prosím tě?" „Radši se tam půjdu podívat..." řekla Hermiona a vydala se ke koupelně.

     „NE!" vykřikla jsem hlasitěji než jsem zamýšlela. Hermiona se na mě nechápavě podívala „J-já jsem tam opravdu nechala strašný bordel..." srdce mi bušilo tak hlasitě že jsem si byla skoro jistá, že ho slyší úplně všichni v místnosti.
      „Za chvíli tam půjdu uklidit..." dodala jsem. Snažila jsem se vymyslet, jak dostanu Draca ven.

     Neuběhla ani hodina a k mému neuvěřitelnému štěstí Hermiona zahlásila, že musí jít dělat úkoly a odtáhla Ginny i přes její protesty a nadávky s sebou do knihovny, protože ta se svých úkolů taky ani nedotkla. Já už je měla hotové. Teda nejméně to jsem řekla Hermioně.

     Hned jak za sebou zavřeli dveře jsem vpadla do koupelny. V rohu seděl Draco a četl nějakou knihu. Trochu jsem zčervenala když jsem si všimla jakou. Byl to mudlovský román který jsem si přivezla a byl všechno, jen né slušný.

      Pohlédl na mě, ušklíbl se a vstal. „Tak já jsem nepořádek jo?" zeptal se tiše a přišel ke mně blíž. „No, přinejmenším sem nepatříš" odpověděla jsem s poťouchlým úsměvem.
     „Nepatřím do tvé koupelny?" zvedl obočí a taky se usmál
„Ne, myslím že ne" řekla jsem klidně a dívala jsem se mu do očí nedočkavá reakce.

     „Au?" opověděl po chvíli trochu pobaveně. Uchechtla jsem se. „Tak pojď, jdeme tě uklidit, než se ty dvě vrátí" řekla jsem a přetáhla mu kapuci hábitu přes hlavu. Trochu se mi třásly prsty když jsem mu zapínala knoflíky u krku aby mu nebyla vidět zeleno-stříbrná kravata. Nic neříkal, jen mě propaloval pohledem. Bylo mi jasné, že mám zase červené tváře.
     Vyvedla jsem ho z ložnice a úspěšně jsme přešli celou společenskou místnost. Snažila jsem se moc nerozhlížet, abych nebudila podezření, moc mi to ale nešlo.

     Konečně jsme vylezli obrazem buclaté dámy a ovanul nás chladný vzduch na chodbě. Draco si hned stáhl kapuci a rozepl poslední 3 knoflíky na hábitu.
     Byla jsem si jistá, že už platí zákaz vycházení, bylo mi to ale úplně jedno. Šli jsme bezeslova vedle sebe.     
      Najednou jsem si uvědomila, že už vůbec nemíříme ke zmiozelské společenské ložnici.

     Bylo slyšet klapání podrážek bot jak jsme procházeli po dlážděných chodbách a zvuky kroků se nepřirozeně hlasitě rozléhaly. Najednou se ozvaly třetí kroky. Rychlé a trochu kulhavé.
     Oba dva jsme zastavili a otočili se směrem odkud se zvuk ozýval. V tmavé chodbičce se za stěnou ukázalo rozhoupané světlo z lucerny. Filch.
Popadla jsem Draca za rukáv a ukázala doleva kde se asi metr od nás leskly futra dveří. Tiše jsme k nim došli, byly zamčené.
     „Alohomora" zašeptala jsem a dveře se s klapnutím odemkly. Vešli dovnitř a potichu za sebou zavřeli.

Kroky se přiblížily a pak zastavili. Ozvalo se vrzání jak Filch zvedl lucernu. „Přísahal bych že tu někdo byl..." řekl chraplavým hlasem. Ozvalo se tiché ťukání drápků o podlahu a potom mňoukání hned za dveřmi, za kterýma jsme se schovávali. Pitomá kočka „No samozřejmě...." řekl Filch a kulhavé kroky zamířili k nám.