Black & Malfoy

Thestral cub

Pod nohama promočenýma od rosy mi křupaly popadané větvičky ze stromů nademnou. Mezi jejich kmeny prosvítaly čersvé ranní paprsky a tvořily na zemi dlouhé stíny podobné mřížím.
V pravé ruce jsem držela hůlku a v druhé pytel s králíky. Přes rameno jsem měla přehozený provaz se smyčkou.
Zatřála jsem pytlem. Tohle bylo zbytečné, i kdyby si mě všimlo, nejspíš se přede mnou schová. Vytáhla jsem jednoho králíka za uši z pytle.
Po kožíšku mu stekla kapka krve a spadla na zem když se pohnul jeho krk na němž zela velká příčná rána která ukončila jeho život.
Znechuceně jsem si ho prohlídla. Ne že bych měla strach z krve, nebo nesnesla pohled na něco mrtvého, ale králíci... Nevinná zvířata...
Navíc mi jejich zranění připomínala jednu ne zrovna příjemnou vzpomínku.

Když jsem byla malá, na ulici jsme s matkou viděli přepadení nějaké mudlovské ženy. Muž, podle všeho opilý na mol se s ní hádal a nakonec vytáhl nůž a podřízl jí krk. Zrovna jako Hagrid těm králíkům.... Ožrala utekl a k té ženě přispěchal nějaký chlap s tím že je doktor či co a začal jí poskytovat něco jako první pomoc či jak tomu říkal. Hlupák. Kdyby nechal matku se o to postarat, mohla přežít, takhle ale zemřela namístě protože si mamka nedovolila čarovat před tolika mudly.
Tenhle zážitek je taky důvod, proč vidím testrály. Alespoň malé plus to má, i když je to až směšná cena za její život.

Rozehnala jsem vzpomínky na tu událost. Jestli mě tu najde cokoliv nebo kdokoliv jiný než Hagrid nebo to hříbě, bude zle. Musím si dávat pozor.
Mé kroky se rozléhaly prázdným okolím jako v nějaké katedrále. Když jsem přivřela oči, uviděla jsem i mohutné sloupy ze starých smrků, okna a výklenky které tvořily keře bez listí s propletenými větvemi, lavice z velkých balvanů i nádherný oltář z malé skalky porostlé kapradím a mechem. Nad vším se klenul strop z korun stromů
Celý les jako kdyby nebyl osvětlovám zbytky slunečních paprsků, ale sám vydával tlumenou magickou záři.

V lesním podrostu se něco zavrtělo. Zastavila jsem. Může to být jen myš, ale taky to může být myš s třema hlavama, každá velká jako menší pes.
Jen ježek. Ušklíbla jsem se. To jsem takovej posera že se bojím ježka? Vypochodoval na spadané listí a čumáčkem ho prohraboval, jestli nenajde něco k snědku.
Odtrhla jsem oči od snídajícího ježka a pokračovala v cestě. Zatřásla jsem králíkem. Aby se rozšířil pach čerstvé krve a masa.
Najednou jsem si vzpomněla na hodinu kdy nám Hagrid testrály představoval. Vydal takový podivný pištivý zvuk... To bych nesvedla, ale mohla bych třeba pískat... Alespoň by tu nebylo takové ticho.

Zapískala jsem 5 tónů nějaké náhodné melodie. Krátký, krátký, dlouhý, pak zase krátký a nakonec znovu dlouhý.
Nic. Šla jsem dál a znovu zapískala signál a zatřásla mrtvolkou ve své ruce.
Připadala jsem si jako pitomec, když jsem už asi půl hodiny chodila po lese, pískala a třásla králíkem až do všech stran létaly kapky krve.

Zpoza keřů se ozval zvuk lámajících se větviček. Zastavila jsem a pohledem hypnotizovala houští. Ozval se podivný, jakoby ptačí skřek. A znovu, tentokrát naléhavěji a snad i bolestněji. Když se ozval potřetí, opatrně jsem se ke keři vydala. Obešla ho a naskytl se mi velice zvláštní pohled.
Testrálí mládě mělo roztažené jedno křídlo a druhé pevně přitažené k tělu. Pergamenovitá šedá blána roztaženého křídla byla propíchnutá ostrou trnitou větvičkou. Levou zadní nohu mělo opřenou o silnou větev keře, stejně jako obě přední. Prvá zadní ale bezmocně vysela ve vzduchu a byla opředena otrým trnitým šlahounem. Vypadalo to, že mládě do keře spadlo, nebo vletělo. Znovu žalostně zaskřehotalo.
„Diffindo" řekla jsem a ukázala hůlkou na šlahoun obtočený kolem jeho nohy. Okamžitě se přetrhl a spadl mezi ostatní větve.

„Tohle ale bude těžší..." řekla jsem se pro sebe a prohlížela si zapadlé mládě. Chuděra malá, muselo to dost bolet a bůh ví jak dlouho tu je...
Kdybych větve odhrnula, mládě by spadlo do keře ještě hloubž. Když se pokusím keř nějak zničit, můžu víc ublížit tomu malému než keři... A prostě se naklonit a vyndat ho nemůžu, nejpíš bych tam sama spadla.
Co s tím sakra budu dělat? Po chvíli mě něco napadlo. „Wingardium leviosa" namířila jsem na mládě hůlku a to se o kousíček zvedlo. Začalo sebou okamžitě mlít když ztratilo poslední pevnou oporu pod nohama.
„Petrificus totalus" řekla jsem rychle a mládě stuhlo.
Pomalu jsem jeho křídlo zvedla tak, aby z něj vyklouzla větev. Potom jsem už zvedala opatrně mládě celé a pomocí kouzla odstranila pár větví které byly nad ním.

Když už bylo mládě půl metru nad keřem, nasměřovala jsem ho vedle sebe a pomalu ho spouštěla na zem. Ukončila jsem kouzlo úplného spoutání. Mládě se začalo třást a okamžitě si přitáhlo zraněné křídlo k tělu.

Co mám dělat teď? Hagrid říkal že mu mám dát maso, ale asi nepočítal s tím, že na něj před tím použiju kouzla... Klekla jsem si před něj na jedno koleno a zdráhavě jsem před sebe natáhla ruku k testrálovi. Jeho nebezpečně špičatý zobák se k ní přiblížil a očichal jí. Mládě se opatrně vydalo ke mě a k mojí druhé ruce. Olízlo jí.
Skoro jsem vykřikla. Co to sakra bylo?? Pak jsem si všimla pár kapek králičí krve na rukávu své bundy na předloktí. Musela jsem si ho zašpinit o pytel když jsem z něj vytahovala králíka.
Mládě kaňky začalo olizovat a žužlat mi rukáv. Muselo mít hlad...
Opatrně jsem se natáhla pro králíka na zemi, kterého jsem si předtím odložila a nabídla ho mláděti. To po něm chňaplo a králík v něm na dva hlty zmizel. Kosti jen zakřupaly když králíka zobákem přepůlilo.

Jen jsem na něj zírala. Nebylo větší než německý ovčák ale kdyby chtělo, ukousne mi ruku až u ramene.
Mládě mě zase začalo horlivě očichávat a já si k sobě přitáhla pytel. Dala jsem mu i druhého králíka a když ho popadlo, hodila jsem mu kolem krku smyčku. Nevzpouzelo se, podle všeho na to bylo zvyklé.

Opatrně jsem vstala. Mládě spozornělo a podívalo se na mě velkýma oranžovýma očima. Jemně jsem zatahala za provaz. Stálo a ani se nehnulo. Nemůžu za to že nejsem Hagrid, ale vždyť jsem ho právě zachránila a ještě k tomu nakrmila...
Zvedla jsem ze země pytel s posledním králíkem. To už bylo něco jiného. Mládě za zakrváceným pytlem s posledním králíkem hned vyrazilo. Dala jsem pytel z jeho dosahu a vyrazila směrem zpátky. Naštěstí bylo podle slunce jasně poznat, kde je východ a tím pádem i hrad, jinak bych nejspíš zabloudila.

Po pár minutách jsem se otočila abych zkontrolovala mládě. Bylo dva metry za mnou a očichávalo něco na zemi. Smyčka byla prokousnutá a táhla jsem jí za sebou úplně zbytečně. No super. Co teď? Zbývalo ještě tak třičtvrtě cesty.
Mládě ale podle všeho útěk neplánovalo. Stálým krokem došlo ke mě, předešlo mě a otočilo se jestli mám jako v plánu jít nebo stát jako solný sloup.
Šla jsem za ním. Mládě se teď ale už nechtělo vzdát vedení a šlo přede mnou. Když sešlo z cesty, zapískala jsem znovu signál. Otočilo se na mě a když si všimlo kde jsem, doběhlo mě a vrátilo se na správný směr.