Black & Malfoy

Training

Dnes bylo pondělí. Ten nejhorší den který existuje.
Táhla jsem se po chodbě vedle Hermiony a málem jsem usínala. Dnešní den byl snad ten nejnudnější a nejúnavnější jaký jsem kdy zažila.

„Hermiono... prosiiiiiiim" přemlouvala jsem jí už asi půl hodiny „Říkám to naposled, dělej si své úkoly sama" odpověděla tvrdohlavě „Vždyť je to zbytečné, já to umím a ty to máš hotové. Proč se s tím mám mořit když mám spoustu dalších úkolů a kamarádku která mi to může dát opsat?" „A co za to?" zeptala se popuzeně.
Zmateně jsem zamrkala „Nestačí že jsme kamarádky?"
Povzdechla si „Dobře, poprvé a naposledy. A jestli se o tom jen slůvkem zmíníš Ronovi nebo Harrymu tak tě asi-" nenechala jsem ji domluvit a objala jsem ji „Děkuju moc Harmiono jsi ta-" Najednou mi někdo něco strčil do otevřené ruky. Zpoza nás prošel rychlím krokem Draco a vedle něj Crable s Goilem kteří se o něčem dohadovali.
Stačila jsem si uvědomit co se stalo a dořekla jsem „-nejlepší kamarádka co jsem kdy měla" v ruce jsem sevřela složený kousek papíru.
„Ale nepřeháněj" řekla Hermiona v odpověď. Naštěstí si ničeho nevšimla.

Sedla jsem si na postel. Vzala jsem si lístek který mi před pár minutami dal Draco. Rozložila jsem ho. Úhledným písmem na něm bylo napsáno:
______________________________________
Ahoj, dnes je famfrpálový tréning, napadlo mě, jestli se nechceš přijít podívat.
Přijď ale prosím bez té tvojí úžasné party a neber si nebelvírské barvy. Při nejlepším si vem kapucu ať tě nikdo nepozná...
Jestli nechceš nebo nemůžeš, nic se neděje

Měj se maličká
______________________________________

Usmála jsem se. Ani jsem nevěděla, že je v kolejním družstvu.
Přečetla jsem si vzkaz znovu. Ts, prý užasná parta. To on s těma idiotama Crabem a Goilem není o moc lepší.

Vzala jsem si tričko s dlouhým rukávem, tlustý svetr a rukavice. I tak nejspíš zmrznu. Červeno-zlatou kravatu jsem nechala v kufru a červený lem pláště jsem zakryla bílou šálou. Rozpustila jsem si vlasy a přendala si je z obou stran na hrudník.
Tmavě hnědé lokny a šála mi už tak zakryly většinu obličeje, až si vezmu kapucu pláště, nikdo mě nepozná.

„Kam jdeš Jenn?" ozvalo se za mnou když jsem byla na půli cesty k portrétu Buclaté dámy. „No já... Za Hagridem. Podívat se na to hříbě" otočila jsem se na Rona. „Super. Můžu jít s tebou?"
„Em já... Potřebuju si něco-" „RONALDE" Přerušil mě hlas který se rozlehl celou společenskou místností.
„Kam si myslíš že jdeš?" šla k nám Hermiona se založenýma rukama „Udělal jsi vůbec něco z té hromady odložených úkolů? Padej k tomu učení. Okamžitě"
Měla jsem chuť Hermionu znovu obejmout. Ron se se zmučeným výrazem otočil. Nebylo mu pomoci. „Tak já za vámi přijdu potom..." řekl a šel dělat úkoly.
Vypadla jsem ze společenské místnosti dřív, než mě stačil někdo další zastavit.

Vešla jsem do hlediště a posadila se co nejdále od ostatních. Bylo jasno, ale zima. Za pár hodin se bude stmívat.
Na hřiště vešel zmiozelský famfrpálový tým. Všichni měli jasně zelené pláště a všichni stejná košťata. Nimbusy 2001. Tedy- všichni kromě Draca. Ten měl Nimbus 2003.
Draco se rozhlédl po hledišti a zastavil se pohledem na mně. Zamávala jsem na něj. Zdálo se mi, že se usmál, ale z té dálky to nebylo moc poznat.

Vzlétli a Flint vypustil potlouky a zlatonku. Pravou rukou vyndal camrál a hodil ho nějakému ze spoluhráčů. Pak taky nasedl na koště a vyrazil za ním.
Čekala jsem co udělá Draco. Neměl pálku, takže odrážeč není... Buď zamíří k bráně na post brankáře, nebo zůstaně na hřišti jako střelec a nebo vyletí nad hřiště a začne hledat zlatonku v roli chytače. A tak se i stalo.
Draco se odrazil a jako šíp vyletěl k nebi. Budu se ho muset někdy zeptat jestli mi to koště nepůjčí, lepší má jen Harry a ten si na něj nenechá ani sahnout.

Nebyli na tom vůbec špatně. Kromě toho že odrážeči se snažili sestřelit vlastní hráče byl jejich tým super. Navíc Draco za tréning 3× chytil zlatonku a to ještě neskončil. Létal i líp než Flint, mohl by být na jakékoliv postu... I když ty nemehla by na chytače neměli, to je pravda...
Znovu jsem zatleskala když Draco už po čtvrté chytil zlatonku. Najednou jsem si všimla šklebící se dívky která mě probodávala pohledem. Pod zelenou čepicí a záplavou černých vlasů se na mě dívala... Pansy? No sakra.
Otočila jsem se k hřišti a doufala že mě nepoznala.

Když tréning skočil seběhla jsem z tribuny a jen doufala že mě Pansy nebude pronásledovat. „Maličká!" zavolal někdo za mnou. Draco za mnou spěchal s koštětem v ruce.
„Ahoj" usmála jsem se. „Líbilo?" zašklebil se „Samozřejmě. Byl jsi skvělý, kdyby byli všichni hráči stejně dobří jako ty, žádné družstvo by proti vám nemělo šanci"
Usmál se „Nepřeháněj maličká" kdybych neměla už tak rudé tváře od mrazu, zčervenali by mi. Strašně mu to slušelo když měl takhle větrem rozcuchané vlasy. Vůbec nevím, proč si je geluje.
„A hele, Pansy" řekl po chvíli a podíval se mi přes rameno. Málem jsem vyletěla z kůže. Zase ta slepice? Opravdu nemůže jen prostě odejít jako každý jiný normální člověk? „Dívá se?" zeptala jsem se. Neodvažovala jsem se k ní otočit aby mi neviděla do obličeje.
Draco přikývl a pak se mi podíval do očí. Zvedl levou ruku ve které nedržel koště a dvěma prsty mi zvedl bradu.
Trochu jsem se zatřásla zimou, měla jsem pocit že to jsou spíš rampouchy než prsty. Myšlenky na chlad se ale vypařily když přitisk své rty na ty mé. Měl je suché od větru a zimi ale to mi bylo úplně jedno.
Po chvíli jsem se odtáhla. „Super. Teď mi nedá pokoj" ušklíbla jsem se. Pak jsem ho chytila ho za studenou ruku.

„Není ti zima?" zeptala jsem se starostivě „Ne, není, jsem v pohodě" odpověděl a usmál se „kecáš" ušklíbla jsem se. Sundala jsem si rukavice a navlíkla mu je „Ne ani náhodou" začal si je hned sundavat. Chytla jsem ho za ruce a naklonila se pro polibek. Hned sebou přestal mlít. „To není fér" zamručel

Otočila jsem se k hradu a táhla ho za sebou „Počkej vždyť nás uvidí..." „A není to teď jedno? Neví kdo jsem"
„Počkej..." řekl, zvedl koště které předtím upustil a zasunul ho do stojanu k ostatním. Vypadlo mezi nimi jako briliant v blátě.
„Neukradne ti ho někdo...?" „To si můžou zkusit" ušklíbl se. Najednou mě něco nadzvedlo zezadu v kolenou a ucítila jsem ruku na zádech. Než jsem stačila cokoliv říct byla jsem ve vzduchu.
„Ne, počkej, vždyť to je blbost... Pusť mě, jsem strašně těžká..." Snažila jsem se vymanit z jeho náruče „Nepovídej hlouposti" řekl a pokračoval v cestě
Musela jsem si pořádně chytnout kapucu aby mi nespadla.