Black & Malfoy

Bully

„No v tom případě ty zapomeň na nás” odpověděl Harry.
     V tu chvíli všichni jakoby zkameněli. I když jsem to čekala, bolelo to. Hodně. Teď už jsem slzy nezadržela.
    Prkeně jsem se zvedla z křesla a vypochodovala ze společenské místnosti „To jsi přehnal...” slyšela jsem za sebou Hermionin hlas než se za mnou hlasitě zabouchl rám. Vydala jsem se rychlou chůzí podvědomě do podzemí.
     V hlavě mi bzučelo, nedokázala jsem na nic myslet. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem už nešla ale běžela. Horké slzy nezadržitelně proudily z mých očí.
    
    Seběhla jsem schody tak rychle, že bych se jinak bála, že zakopnu. Teď mi to ale bylo jedno.
     Ztuhla jsem. Dolehl ke mně dětský pláč. Po chvíli jsem se zase rozeběhla, hledat zdroj hluku. Došla jsem konečně k shluku zmizelských studentů. Kteří se něčemu smáli. Byli čtyři, v podobném věku jako já podle mého odhadu. Šla jsem blíž. Teď už jsem poznala Craba a Goila.
     Vedle nich ležela schoulená hromádka neštěstí. Malý kluk, nejspíš prvňák se zmačkaným pláštěm. Kolem levého oka mu hrál barvami od fialové po zelenou velký monokl.
    
     „Prosím nechte mě, já tam opravdu nechtěl” vzlykl student podle pláště z nebelvíru a vykřikl bolestí když ho někdo kopl do břicha.
     „No to ti určitě budem věřit” uchechtl se ten někdo. Byl ke mě sice zády, ale ten hlas bych poznala vždy. Stejně tak uhlazené bílé vlasy.

     „DRACO MALFOYI” Zahřměl můj hlas celou chodbou. Nastalo ticho. Otočilo se na mě všech pět párů očí. Kdybych se měla vsadit, řekla bych že jsem v tu chvíli vypadala schopná vraždy.
     „No, good luck bro...” poplácal Draca po rameni Zabiny a i s Goilem a Crabem se vypařil do zmiozelské společenské místnosti.
     ”Ahoj zlato... Ty nejsi s Potterem? Proč máš tak zarudlé oči, ty jsi brečela?" Vydal ze sebe Draco.
     „CO TO MÁ KURVA ZNAMENAT?!” ignorovala jsem jeho trapný pokus ze sebe dělat blbýho.
     „No víš... Ono se nic nestalo... Jen... Ten zmetek se chtěl dostat do naší společenské místnosti a... Jenn opravdu to nic není... Vždyť je to navíc mudlovský šmejd...”
    
     Začal couvat když viděl můj výraz. „JEN MUDLOSKÝ ŠMEJD?!” zavřeštěla jsem dvěma kroky jsem přistoupila k němu. Vlepila jsem mu takovou facku že spadl na zem „Víš co jsi?! Totální KRETÉN!” zprudka jsem dýchala. Moje pravá dlaň brněla od té rány.
     „Tak si táhni za Potterem když jsem takovej kretén” zavrčel a začal se sbírat ze země.
    
     Pohrdlivě jsem si odfrkla a otočila jsem se k tomu klukovi. Vytáhla jsem ho na nohy tak prudce, že málem zase spadl „Pojď” zabručela jsem a vydala se nahoru. I když kulhal, šel za mnou poslušně jako beránek.
     „Cos tam dělal?” zeptala jsem se upjatě a rázovala chodbou „Šel jsem za profesorem Snapem, ani jsem nevěděl že tam je zmiozelská společenská místnost...” zaskuhral ten kluk a ze všech sil se snažil se mnou udržet krok.
     „Půjdeš na ošetřovnu. Řekneš že si se nepohodl se zmiozelskými studenty ale nevíš kdo to byl” rozkázala jsem mu „Neříkala jste že jeden z nich byl nějaký.... Draco Maloy či co?” zeptal se opatrně „Řekla jsem že nevíš! Ani si pořádně neviděl jak vypadali. Je to jasné?” „Uhm” kníkl opatrně. „Tak běž” ukázala jsem hlavou k chodbě kde byla ošetřovna ke které jsme mezitím dorazili.

     Vyrazila jsem z hradu a běžela k lesu. Sedla jsem si za silný kmen dubu a zhroutila se.
     Začala jsem neovladatelně brečet. Přitáhla jsem si kolena k sobě. Přerývaně jsem dýchala. Nedržela jsem to v sobě, muselo to všechno pryč.
     Nemluví se mnou. Nikdo. Jsem vyděděnec Nebelvíru. A co udělal Draco? To je opravdu takový idiot? Možná jsem v té společenské místnosti měla opravdu zůstat. Když si vzpomínám jak jsem se ho ještě zastávala....

     Z oblohy se vytratily zbytečky západu slunce a obloha ztmavla. Začalo se ochlazovat. Ani jsem si nevšimla, když mi na špičku boty dopadla sněhová vločka.

    Konečně jsem se trochu uklidnila. Byla mi strašná zima. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Už jsem toho moc neviděla. Asi jsem neměla chodit tak hluboko do lesa...
     Opřela jsem si hlavu na kolena. Strašně mě bolela hlava a mokrá tvář studila, hlavně když začalo jemně sněžit. Zakryla jsem se lépe pláštěm. Měla bych se vrátit... Ale kam? Do své ložnice za Ginny a Hermionou se mi nechtělo.
     Z myšlenek mě vytrhlo zakřupání větviček. Hrklo ve mně. Přeci jenom je tohle Zapovězený les... Opatrně jsem si sahla do vnitřní kapsy pláště pro hůlku.
     Křoví přede mnou se pohlo. Větve rozhrnula tenká černá noha s pařáty nakonci.
    
    Testrál. Ztuhla jsem. Co mám dělat? Maso s sebou nemám a kromě Kasi- počkat. Ten flíček znám. A ty oči taky. „Kasiopeo...” zašeptala jsem. Jak mě sakra našla? A jak to že zase tolik vyrostla? Je už skoro stejně velká jako ostatní....
    Přišla ke mně, ani jsem se nestihla zvednout. Pohladila jsem ji po čumáku. Sehla se ke mně a olízla mi zbylé slzy. Teplý dlouhý jazyk mě zahřál na tváři.
    Fuj. Z tlamy jí smrdělo po zkaženém mase. Zasmála jsem se a odstrčila čumám stranou „Co si to zase snědla?” zasmála jsem nakřáplým hlasem.
    Opřela jsem se o ruku a zvedla se. Z dlaně jsem si oprášila suché jehličí.
     Opřela se o mě hlavou a začala se drbat. Bylo tak nečekané a tak silné, že kdyby za mnou nebyl kmen stromu, skončila bych zase na zemi.

     „Kasi dost, počkej” odtáhla jsem jí hlavu a podrbala jsem jí na čele.
    Zatřála jsem se zimou. Kasi najednou zvedla hlavu a zadívala se mi do očí jakoby se ptala co se děje „Jen je mi trochu zima...” nespustila ze mě pohled. Vypadal skoro vyčítavě. „Já vím že bych měla jít spátky, ale nemůžu... Všichni mě teď nenávidí...” znovu jsem ji smutně podrbala mezi špičatýma ušima.

     Najednou jsem ucítila tlak na zádech a Kasiopea se otočila aby obešla křoví.
     Na zádech mi ležel její ocas a táhl mě za ní.
     „Ne počkej! To nejde!” snažila jsem se jí setřást ala její ocas se mi obmotal kolem pasu a táhl mě jako silná ruka.
     To mi tak scházelo, jakoby těch problémů nebylo dnes už dost. Byla to náhoda nebo mi rozuměla když jsem řekla že se nechci vrátit...?
    Povzdechla jsem si a přestala se bránit. Opravdu mě právě unáší testrál? Ať už to mám alespoň za sebou.

    Po chvíli jsme došli na rozlehlou mýtinu. V soumraku už nebylo moc dobře vidět, ale po chvíli jsem si všimla velkých tmavých hromádek ležících v polehlé trávě. Hromádek větších jak dva metry. Celé stádo testrálů.
     Jedna z nich se zvedla, oklepala a vydala se k nám. Testrál si narovnal křídla a něco zabroukal když k nám došel. Očichal mě a couvl. Nespokojeně přitiskl uši k hlavě a nesouhlasně zaskřehotal. Kasi mu něco odpověděla. Tedy - vypadalo to tak.

     Kdybych se nebála, asi bych se smála. Vypadalo to jako typická hádka mezi dítětem a nespokojeným rodičem který nesouhlasí s nějakou blbostí kterou si jeho dítko přineslo domů.
     Kasiopea nakonec jen popudlivě frkla a i se mnou se vydala na opačný konec paseky. Ulehla do trávy a přitáhla mě na zem.
    Ona se fakt asi zbláznila. Co to do toho zvířete sakra vjelo? Opřela jsem o ruku „Kasi neblázni. Vždyť za chvíli zmrznu, nemůžu tu přeci spát...” zářivé velké oči se upřeli do těch mých „V noci bude snežit” řekla jsem a neodvrátila pohled od jejích očí. Jestli mi rozuměla předtím, tak snad i teď.

     Po chvíli ticha přerušovaného jen cvrkáním cvrčků a občasného skřehotání nějakého z testrálů Kasiopea zvedla křídlo blíž ke mě a ve vzduchu ho narovnala. Spustila ho přeze mě jako plachtu. Nejdřív jsem ho chtěla odstrčit, ale pak jsem to vzdala. Bylo by to marné.
    Přitáhla si mě blíž k sobě a tím mi podrazila ruku o kterou jsem se opírala.
   
    Natiskla si mě na svůj teplý bok a  položila si hlavu na zem. Ušklíbla jsem se. Vypadlo to jako gesto že už se se mnou odmítá dohadovat.
     Pod jejím křídlem začalo být překvapivě teplo. Pokrčila jsem nohy aby se také pod křídlo vešly a odházela pár kamínků které mě tlačily do břicha. Opřela jsem si hlavu o její teplou kůži. Snad nebudu mít omrzliny...

     Asi jsem jí byla i vděčná. Zachránila mě před Ginny a Hermionou. Navíc tu byl krásný vzduch, výhled a teď dokonce i relativní teplo.
Po chvíli přemýšlení jsem došla k závěru, že jsem půjdu i zítra. Akorát si vezmu dvě deky, svetr a polštář. S tou myšlenkou jsem usnula.