„Fajn” řekla jsem a zastavila před vchodem do zmiozelské společenské místnosti. „Co fajn?” zeptal se nechápavě teď už taky se založenýma rukama na hrudi. Kývla jsem hlavou ke vchodu. Nechápavě zvedl obočí, ale řekl heslo. „Serpens” sud se odsunul a uvolnil vstup do tmavé místnosti. Nečekala jsem na něj a vešla dovnitř.
Ignorovala jsem překvapené, zaražené nebo nenávistné pohledy všech okolo a vypochodovala schody do Dracovi ložnice. Tam jsem si zase založila ruce a čekala na něj. Nerada bych tam přistihla jeho spolubydlící při něčem co jsem nechtěla vidět. Za chvíli byl za mnou, obešel mě a s nechápavým výrazem vešel do své ložnice.
„Proboha skliď to Goile” zaznělo zevnitř okamžitě. No, měla jsem pravdu. Po chvíli jsem vešla dovnitř. Goil byl podle všeho v koupelně a Draco stál u šatny. Vytáhl jeden dlouhý, tmavě šedý pánský kabát a druhý, taky tmavý a dlouhý, ale dámský. Ten mi nabídl. „Od kdy máš v šatně dámské oblečení?” zeptala jsem se a vzala si nabízený kousek. „Chtěl jsem ti ho dát k svátku který máš za ani ne 2 měsíce, ale asi ti ho můžu dát předem...”
Zarazila jsem se. Z kabátu opravdu ještě visela cedulka. Než jsem se stihla podívat na cenu, rychle ji strhl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Nechce se mi popisovat, takže tady máte přibližnou představu:) )
„Děkuju moc...” dostala jsem ze sebe a dál si ho prohlížela. Musel stát strašných peněz... „Jdeme..?” zeptal se a uhladil si kabát. Ten jeho byl také krásný. I když možná to tak vypadalo jen kvůli tomu že ho měl na sobě on. „Jo jdeme...” řekla jsem a narovnala si límeček „Sluší ti to” usmál se. Odvrátila pohled aby si nevšiml jak jsem zčervenala. Pak jsem se zarazila a otočila jsem se zpátky za něj, přitáhla si ho za límec a přitiskla rty na ty jeho.
„Takže zase v pohodě..?” zeptal se po chvíli překvapeně. „Ne, to bylo za ten kabát” řekla jsem a otevřela dveře. Jen se uchechtl, hodil zmuchlanou cedulku do koše a vyšel za mnou.
„Co tedy plánuješ?” zeptal se když jsem šli vedle sebe k lesu. „Představím vás. A klidně si to vykecej Hermioně” odpověděla jsem odměřeně a pokračovala v cestě. Neublíží mi to. Stejně nebude mít tušení kde budu. Nechci jen aby měl pocit že mám nějakého člověka radši než jeho. „Co-” zasekl se překvapeně „Nebo nechceš?” „Ne- samozřejmě že chci, jen-”
