Black & Malfoy

Hug

     Byl v pořádku. Samozřejmě...

      Pořád mi bylo divné, že jsem si tím předtím nebyla tak jistá. Jen pitomý sen... Už se mi zdálo tolik pitomostí, proč mi tohle připadalo jiné?
     Zakroutila jsem hlavou a dál bezmyšlenkovitě bloudila školou. „Sakra ty jseš debil” řekla jsem si sama pro sebe nahlas a vrátila se o dvě chodby zpátky, když jsem si uvědomila, že jsem mířila do knihovny.
     
     Za pár minut jsem otevřela dřevěné dveře a vešla mezi regály plné knih. Zamířila jsem k oddělení s kouzelnými tvory.
      „Tady jseš...” protáhla jsem a vyndala knihu o testrálech po dvacetiminutovém hledání. Zběžně jsem si ji prolistovala. Není to sice úplně všechno co jsem chtěla ale alespoň něco.
      „Na jméno Jennifer Blacková” řekla jsem a podávala knihovnici knihu, aby si jí mohla zapsat „A mohu se zeptat, jestli nemáte něco o koních?” „O koních? Ne, to si budete muset zajít k mudlům” odpověla chraplavým tichým hlasem, načmárala si něco do knihy na stole a podala mi zpátky tu mojí.
      „Tak.... Díky, nashledanou” řekla jsem zdráhavě a spěchala pryč než se zeptá proč nejsem na vyučování.

     Konečně zazvonilo na konec poslední hodiny. Zamířila jsem směrem k učebně přeměňování a doufala že to přežiju. Rozevřela jsem si půjčenou knihu a dělala jakože jsem tu úplnou náhodou.
     Nedokázala jsem se na drobné písmo vůbec soustředit, myšlenky se mi honily hlavou jako splašené stádo které něco vyděsilo. Ono teď neví co dělat a tak se tlačí jedno zvíře přes druhé.
      Měla jsem pocit že jsem to dřív vycítila než uslyšela. Že jsem věděla, že vyšel zpoza chumlu studentů a jeho šedé oči se upřely na mé tmavé vnité vlasy.
      
     „Jenni!!” vykřikl tak známý hlas. Otočila jsem se jako kdybych ho tu nečekala. Běžel ke mně takovou rychlostí, že mi něco v mysli říkalo, abych uhla jinak do mě narazí.
     Taky se tak za pár vteřin v podstatě stalo.
      Přitáhl si mě k sobě a silně mě objal „Kde jsi sakra byla?! Víš jak jsem se bál?!” řekl vyčítavě s hlavou zabořenou do mých vlasů.
      Mlčela jsem. Nevěděla jsem co dělat, co říkat. Vzpomínka na to co udělal když jsme se naposledy viděli trvala, ale jako kdyby byla cizí.
     Měla jsem pocit že na mýtině jsem nestrávila dva dny, ale dva krásné roky za které se všichny čerstvé vzpomínky zahalily do závoje minulosti a zvadly časem.
     Měla jsem tedy dělat že se stále zlobím, i když to není pravda? No, asi ne teď...
   
     Také jsem ho objala a on mě stiskl ještě pevněji „Awww roztomilé zmiozelský spratek a nebelvírská špína” ušklíbl se někdo vedle nás. Ach jo, musí to okamžitě někdo zkazit když se zase vidíme?
     Ani jsem se tím směrem neotočila, jen jsem vysoukala ruku z pevného obětí a ukázala na dotyčného prostředníček. Draco se uchechtl ale taky to neřešil. Bylo to skoro až divné.