Black & Malfoy

Fly

Jennifer
   
    Seděla jsem na louce a pozorovala chladivě modré nebe. Vedle mě ležela Kasiopea a okusovala něco, co kdysi nejspíš byla srna.
     „Ani nevím proč jsem utekla... Já... Já jsem prostě jen-” zabořila jsem hlavu do kolen. Ozvalo se frknutí a do boku mě strčil čumák. Zhrozila jsem se nad velikostí a hlavně obsahem skvrny, které to nechalo na mém kabátě.
     „Já nevím, prostě je to... Nikdy jsem si nemyslela, že se něco takového stane... Teda ano, myslela, ale určitě jsem si nemyslela, že si to ani nebudu pamatovat... Vlastně ani nevím co přesně se stalo... To je na tom asi to nejhorší” Přitáhla jsem si kolena ještě blíž k tělu „Přijdu si... jiná, špinavá... jakoby to tělo nepatřilo mě... prostě...”

     Vydechla jsem a vstala „Pojď se proletět” vypadlo ze mě najednou „Co? Nechceš?” zasmála jsem se nad jejím pohledem který se ptal jestli jsem se zbláznila, nebo jestli se přeslechla.

     Chytla jsem se hřebenu nízkých ostnů na jejím krku a co nepevněji sevřela nohama její hrudník.
     Svaly pod tenkou kůží se napjaly a dlouhé  drápy se zaryly do země když udělala 2 rychlá tempa dopředu. Pak sebou celý svět škubl dozadu když se její přední nohy zvedly do vzduchu a zadní se silně odrazily od země aby zvedly celou naši váhu.
     Krev mi stoupala do tváří které bičoval čím dál chladnější vítr jak jsme stoupaly a prorážely vzduch.
     
      Celý svět se zdál najednou bezvýznamnější, slabší, když byl z výšky mraků tak maličký.
      „Wo-hooooooo” uniklo mi když ještě zrychlila. Okolí se proměnilo v míjející šmouhy.

     Všechno kolem se najednou proměnilo v neproniknutelné, těžké bílo a vše co nebylo pod nepromokavým pláštěm bylo v mžiku promočené, že by se dalo ždímat.
     Za chvilku jsme z mraku vyletěly. Z vlasů mi stékala voda po obličeji. „Co to mělo sakra být?! Proč si-” slova mi zamrzla v ústech. Byly jsme nad mraky.
     Vše se zdálo jako z pohádky. Celá obloha byla jen naše. Mraky pod námi se vlnily, propadaly a stoupaly a neustále posouvaly. Vypadalo to, jako by přes nějaké tvory z cizího světa někdo přetáhl prostěradlo a ony se zmateně snažili dostat ven.
     
     „Měli bychom se vrátit, už bude odpoledne. Víš vůbec kde jsme?” zeptala jsem se jí, když už jsem přestávala cítit nohy.
     Ozvalo se pohrdavé frknutí a prudce změnila směr dolů zpátky do mraků.
      Po druhé sprše se už pod námi objevila černozelená zasněžená masa lesa a za ní Bradavice, které z té dálky vypadali jako malý hrádek pro panenky.
     
      „Co je to?” ukázala jsem v pravo od nás. Z lesa vystupoval úzký pramínek kouře.
     Kasiopea se naklonila na stranu a jen se nechala unášet větrem k tomu místu. „Jseš si jistá že tam chceš letět? Můžeme se prostě jen vráti-”

     Vzduch prořízl zelený paprsek světla a těsně minul mou ruku. Z místa kam jsme se blížili byl vyslán další.
     „Zpátky! Okamžitě zpátky!!”
     Vzduchem zasvištělo další kouzlo, tentokrát bílé. Celé Kasiopenino tělo sebou škublo a ozvalo se příšerné bolestné zavřeštění. V bláně jejího pravého křídla zela díra jako pěst.