Black & Malfoy

Shelter

     Obešla jsem podél zdi školy a vydala se co nejrychleji ze svahu, co nejdál od nich. Snad si mě nikdo nevšimne...
    Doběhla jsem na okraj lesa a podívala se směrem, kde se odehrávala hodina. Ani jsem na ně neviděla.
    Když se mi trochu zklidnil dech, zapískala jsem signál. Kasiopea za pár minut vyběhla zpoza stromů. Hned se hrnula k batohu.
    „Ne ne ne, počkej” zasmála jsem se a odstrčila jsem jí od něj. Sama jsem do něj strčila ruku a vytáhla jednu z dek. Nechala jsem ji, aby jí očichala a pak jsem jí přeloženou hodila přes ní. Zvědavě se na mě podívala, ale nesetřásla to.
     „Něco jako sedlo?” pokrčila jsem rameny v odpověď. Narovnala jsem jí deku aby nebyla zmuchaná „No, lítat s tím nebudeš” okomentovala jsem to, že flísová deka překrývala kousek jejích křídel. Nespokojeně zafrkala.
    Nevšímala jsem si toho a hodila si batoh na sebe. Opřela jsem si levé koleno o její bok a na pravé noze jsem se zhoupla, odrazila a chtěla jí přehodit přes její záda. Neúspěšně.
    
    „Mohla bys mi taky třeba pomoc” zaškaradila jsem se na Kasi když mě sledovala s pobaveným výrazem. Pohodila hlavou. Vzala mě za límec a zase mě zvedla do vzduchu. Přehodila jsem nohu přes její záda a sedla si na deku. Málem jsem spadla.
     „Ne tohle nejde” řekla jsem stručně protože pokrývka strašně klouzala. Hned na to jsem slítla dolů protože 'sedlo' se i se mnou svezlo na zem.

     Kasiopea vypadala pobaveně. Strčila do mě čumákem a vydávala podivný bručivý zvuk. Oklepala jsem ze sebe jehličí a slabý sněhový poprašek a zvedla se na nohy.
     „Ty se mi směješ?” zeptala jsem se nevěřícně když jsem si domyslela co ten zvuk znamená. Zablýsklo se jí v očích.
     Vzala jsem deku, vrátila jí do batohu a znovu se pokoušela na ní nalézt.
    
     Konečně se mi podařilo se patou přidržet jejího pravého boku, ale to bylo všechno. Levá zůstala na zemi. Pokusila jsem se vytáhnout nahoru, ale marně. Byla jsem zaseklá.
     „Em, pomoc?” podotkla jsem naštvaně. Zase ten broukavý zvuk. Pak mě ale vytáhla nahoru. Otlačeniny od poslední jízdy bolely ale dalo se to vydržet. Volným krokem jsme se vydaly na mýtinu.
    
    Většina testrálů byla pryč. V zemi pocukrované bílým pračanem zely jen velké proležené plochy kde tu noc spali.
     Kasiopea obešla paseku a zastavila na opačném kraji lesa než odkud jsme vyšly. Slezla jsem z ní, tentokrát už trochu obratněji než minule.
     Z batohu jsem vyndala jeden kus masa ke kterému se hned hlásila. Mezitím co Kasiopea jedla, očistila jsem místo u stromu a odložila batoh a rozhlédla se kolem. Jestli tu mám zůstat, tak ať to tu alespoň jen nesedím na sněhu.  
     Vyhlídla jsem si rovný plácek a očistila ho od sněhu a většiny jehličí. Zapískala jsem na Kasiopeu a vydala se nasbírat větve.

Hermiona
   
     Poslední hodina zkončila a Jenni nikde. I přes můj odpor jsem se vydala za Malfoyem jestli nepřišla alespoň za ním.
     Vybavoval se s těmi pitomci Crabem a Goilem jako vždy. Zamířila jsem za nimi. První si mě všiml Goil a otočil se na mě „No hele kdo přišel. Mudlovská šmejdka” achjo. Jenni tohle mi jednou vrátíš.
    Teď si mě všiml i Malfoy „Drž hubu idiote” zaklel a přišel ke mně blíž „Najednou máš s tím oslovením problém jo?” ušklíbla jsem se. Ignoroval to a hned se zeptal „Přišla?” „Ne. Doufala jsem, že za tebou ano...” sklesle zavrtěl hlavou. Alespoň že tomuhle se nesmál.
    „Jdu za McGonagallovou” řekla jsem a otočila se na podpatku.

     Zaklepala jsem na dveře a čekala. Nic. Super, takže tu teď není. „Potřebujete něco slečno Grangerová?” zazněl hlas za mnou. McGonagallová se nejspíš právě vracela z hodiny.
    „Dobrý den paní profesorko, přišla jsem kvůli Jenni...” „Ach ano, jste hodná, ale už vše vím. Jennifer za mnou přišla cestou od madam Pomfreyové. Vyřiďte ji prosím mé přání brzkého uzdravení” kývla McGonagallová. Snažila jsem se zakrýt svůj údiv. Ona tu byla?
     „No ano totiž.... Samozřejmě, vyřídím jí to...” dostala jsem ze sebe. Otočila jsem se a šla si uklidit tašku než zase půjdu za Malfoyem.

       „Já jí zavraždím” řekla jsem prostě když jsem našla vzkaz na její posteli. Ona tu opravdu byla a ani se neuráčila se ozvat? A odkud se sakra bude vracet? Kde je?
      „Koho?” zeptala se Ginny rozvalená na posteli „Jenni” řekla jsem a zasunula si papírek do kapsy hábitu.

      „To snad nemyslí vážně” zaúpěl Malfoy když si přečetl lístek který jsem mu podala „Podle všeho ano. Byla u McGonagallový a řekla jí že je nemocná” „Boha. Kdybych to tolik neposral...” zanadával. On si umí přiznat jaký je debil? Neskutečné. „Kdyby to neposral Harry, ani bys neměl co posrat ty” odfrkla jsem a založila jsem si ruce na prsou.
     „Prostě asi budeme muset počkat” řekla jsem „Co když se jí něco stane...?” „Máš lepší nápad?” mlčel. Pokrčila jsem nad tím rameny na znamení že není jiná možnost.

Jennifer

     Měla jsem pocit, že mi upadnou ruce. Přede mnou ležela obrovská hromada větví kterou jsem s Kasiopeou natahala z celého lesa.
     Teď ale nastala ta snadnější část. Vytáhla jsem hůlku a namířila jí na hromadu. „Erecto” řekla jsem a všechny klacky se zvedly do vzduchu a přestavěly se. Za chvilku na zemi stál bunkr s kruhovitým vstupem. Byl větší než naše koupelna.
     Strčila jsem do něj rukou. Držel. Pochvalně jsem přikývla a vešla dovnitř. Větve k sobě dokonale padly jakoby už od začátku své existence byly určeny přesně proto, aby byly zasazené na své místo v téhle kupce chroští.
     „Je to pěkné, lepší než jsem si myslela že bude” řekla jsem spokojeně. Mohla jsem tam dokonce i stát, jen s trochou skloněnou hlavou. Kasiopea vlezla za mnou a také si přístřešek prohlížela „Pěkný co?” ušklíbla jsem se na ní. Vylezla jsem ven a vzala batoh. Vytáhla jsem největší deku a připevnila ji před vchod aby neunikalo teplo.
     Zbylé dvě jsem rozložila vevnitř na podlahu kterou jsem alespoň trochu očistila od jehličí, šišek, kamení a sněhu. Na jedné budu spát a druhou se přikryju.
    
     Vyndala jsem z batohu trochu jídla a termosku. Sběr dřeva zabral celé dopoledne a kus odpoledne, podle mého odhadu byly cca 3 hodiny. Zakousla jsem se do tvarohového koláče a Kasi jsem hodila kus masa. Ani nechci vědět, co to kdysy bylo.
     
    Podívala jsem se na oblohu. Jakokdyby starosti z Bradavic zůstaly ve jmenované budově. Myšlenka na to že jsem byla právě teď vyděděncem své koleje a nejspíš se stanu vyděděncem své rodiny mi připadala vzdálená, nereálná, nedůležitá. Právě teď nebylo nic důležitějšího a naléhavějšího než stébla srhy ohýbaná jemným vánkem a obtěžkaná pár milimery sněhu. Než šumění lesa, šeptajícího ty nejstřeženější tajemství tomu, kdo mu umí naslouchat. Než nadýchané mráčky honící se po mrazivě modrém neby. Než Hagrid který vstoupil na paseku a zamířil ke mě.
     Počkat. HAGRID?!