Black & Malfoy

Stars

    „Hele, támhle je Polárka" ukázal najednou na hvězdné nebe. „Hned vedle ní, támhle - to je souhvězdí Velký vůz, vidíš?" ukázal kousek doprava od první hvězdy
     „A tam, na druhou stranu, to je souhvězdí Kasiopea" „Kasiopea?" pokýval hlavou „k tomu souhvězdí je příběh" řekl „Jaký?" zeptala jsem se a podívala se na něj.
    „Kasiopea byla královna. Byla velice pyšná a vychloubala se svou krásou a půvabem, tolik, až rozhněvala bohy. Ty seslali mořskou obludu jako trest za její vychloubačnost a lehkomyslnost. Věštci řekli že jediný způsob jak se příšery zbavit je obětovat ji Kasiopeninu dceru, princeznu Andromedu. A tak se i stalo.
Andromedu nakonec zachránil Perseus. Kasiopea je doteď na hvězdném neby a zatrest je blízko pólu a tak je polovinu noci hlavou dolů." (nějak jsem to shrnula, nechce se mi dělat celá kapitola o příběhu souhvězdí :D)

    „Hezké..." řekla jsem tiše a položila mu hlavu na rameno „Podívej, to je souhvězdí Orion" ukázal znovu na nebe.
     „Jedna z jeho hvězd se jmenuje Belatrix. Hned kousek od něj je hvězda Sirius, ze souhvězdí Velkého psa" (Hmmm mám pocit že jsem našla inspiraci Rowlingové)
    Ušklíbla jsem se. Draco samozřejmě nevěděl, že je táta zvěromág, ale byla to hezká náhoda.

    „Astronomie ti jde, baví tě?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny „je to zajímavé, ale Sinistrová ztoho dělá nudný předmět. Když jsem byl malý, učila mě to matka"
    „Sám by jsi mohl učit astronomii" zasmála jsem se „nebyl bych dobrý učitel..." „Byl. Ten nejlepší" dala jsem mu pusu na tvář a hned zase vrátila hlavu na jeho rameno. Jen se usmál.
Začaly se mi klížit oči. A jeho měkká mikina byla pohodlná, tak akorát si na ní položit hlavu a spát a ještě líp voněla.
    „Už je pozdě maličká, pojď, musíme se vrátit, ať tu neusneš..." nespokojeně jsem zamručela. Pohladil mě po vlasech „Jenni..."

     „Tak pojď" zvedl se opatrně a dal jednu ruku pod moje nohy a druhou na záda. Opatrně mě zvedl „Budeš mít kýlu, jsem moc těžká" zamumlala jsem z polospánku, ale opřela si hlavu o jeho hrudník.
    „Ale prosím tě" bylo poslední co jsem slyšela. Potom už jsem zavřela oči a spala. Jeho kroky se mnou příjemně houpaly.

     „Jenni" ozvalo se jakoby z dálky „Jenn..!" chvíli po tom „maličká vstávej, dál jít nemůžu" rozespale jsem otevřela oči. Zamrkala jsem a rozhlédla se kolem sebe.
    Pořád jsem ležela v jeho náručí, ale už jsme nebyli venku. Kolem nás stály povědomé zdi se spícími obrazy a přímo před námi v rámu klimbala Buclatá dáma. „Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale nemůžu do Nebelvírské společenské místnosti, neznám heslo..."
    „Půlměsíc" zamumlala jsem a zase usnula.