Black & Malfoy

Secret

     „Ahoj... Jak si se měla?” objal mě Draco okamžitě po tom co jsem vylezla z učebny obrany proti černé magii.
     „Nazdárek... Docela dobře... Ale Remus mi dělá starosti, vypadá poslední dobou ještě unaveněji než obvykle...” odpověděla jsem a opřela si hlavu o jeho hrudník. Moc dobře jsem věděla, že mluvím do dubu.
      Skoro jsem i cítila jak se Draco s Hermionou probodávají pohledy. Od doby co jsem se vrátila mě pořád jeden z nich hlídá.
To byla ale asi jediná věc na které se shodli.

     „No a jak ses měla ty?” zeptal se po chvíli odměřeně Hermiony a začal si hrát s mými vlasy. Zvedla jsem údivem obočí. On s ní promluvil? To je nějaký podivný pokrok.
      „Fajn. Ty?” přišla stejně ledová odpověď.
       Než stačil Draco zopakovat to samé, někdo do nás vrazil ramenem když kolem nás procházel. Když jsem se za neznámým otočila, viděla jsem jen havraní vlasy rozcuchané do všech směrů a zářivě zrzavé kratší vlasy nad černými hábity s červenými límci dvou odcházejících.
      „Nevejdeš se do dveří Pottere?” křikl za nimi popuzeně Draco. Ani Harry ani Ron se neotočili.
    
      Už jsem se Dracovi vymanila z obětí úplně a oči upřela někam mezi zem a zeď. Proč i oni nemůžou být jako Hermiona, nebo alespoň jako Ginny? Ta se mnou normálně mluvila. Tedy kromě chvíli kdy byl poblíž Draco. To jsem byla najednou neviditelná.
      „Pitomci” odfrkla si Hermiona „Kreténi” souhlasil Draco, chytil mě za ruku a táhl někam pryč.

      „Hej!” křila popouzeně Hermiona a chytla mojí tašku kterou po ní Draco hodil.
      „Ty si jí měla celý den” odpověděl a dál mě táhl opačnou chodbou než odešli Harry a Ron.
    
      „Kam jdeme?” zeptala jsem se po chvíli teď už dobrovolné cesty. „Ven” zněla jednoduchá odpověď „Proč? Je tam zima jak v psírně. Navíc to bylo v minulém patře, jdeme do sklepení” „Ano, jdeme pro kabáty”
     „A ven chceš proč...?” „Chci vědět kam jsi zmizela...”

     „Už jsem ti to říkala. Vám oběma. Nechám si to pro sebe” založila jsem si vzdorovitě ruce.
      „Jenni... Když to nechceš říct Grangerový tak alespoň mně...” trochu mi zamrazilo když jsem si vzpomněla na Hermionino 'přemlouvání’. Když jsem se před týdnem vrátila, vyslíchala mě nejméně půl hodiny.
     
      „Proč to potřebujete tak nutně vědět? Není to jedno?” trvala jsem na svém „Ne to tedy není. Tedy pokud tak půjdeš znovu” „Samozřejmě že půjdu” „A co když se ti tam něco stane? Nebudu vědět kde jsi, s kým si, jestli jsi v pořádku, jestli se vůbec vrátíš...”
      Povzdechla jsem si. Asi měl pravdu... „Jestli ti to řeknu, přiběhneš za mnou hned jak tak půjdu příště” „Tak tam nechoď” „Půjdu”
      Nastalo napjaté ticho

     „Kdy?” vypadlo z něj nakonec. „Až mě tady budou zase všichni štvát” „Jsi radši sama než se mnou když ti není dobře...?” „Jsem radši tam než s tebou když mi není dobře kvůli tobě” propálila jsem ho pohledem „Navíc tam nejsem sama”
      „COŽE?! S kým??” zastavil „To ti může být jedno „To tedy ale není! Ty něchodíš někam, ale za někým?!” „No a?” už mi zase lezl na nervy. Nedokáže pochopit, že mám soukromí?
      „NO A?!” zopakoval a přitáhl si mě za zápěstí abych se mu musela podívat do obličeje „Neřvi na mě” řekla jsem klidně.
      „Nepodvádím tě, to ti stačí” vytrhla jsem ruku z té jeho a obrátila se zpátky na cestu „To opravdu nestačí!” „Ne?” zvedla jsem obočí „Teda-”
       Hluboce jsem vydechla. Už zase se hádáme... A to kvůli takový blbosti.