Incomplete ✔︎

4. Nečekaný zdroj útěchy

Věděl, že něco není v pořádku od chvíle, kdy odtrhla oči od těch jeho a zaváhala při odpovědi – nikdy to neudělala, hádky byly něco, co ji okamžitě napadlo, jako by o svých dalších slovech přemýšlela už dlouho, a ty nefritové oči, které ho vždycky propalovaly v těchto situacích a probodávaly ho. Ale přesto ho nic na tohle nepřipravilo.

Viděl, jak zvedla ruku, aby si promnula čelo, ten pohyb byl pomalý a slabý, jako by její paže vážila mnohem víc, než by měla; lehce se pohupovala na nohou a odolával nutkání ji chytit a podepřít, přinutit ji, aby se na něj podívala a zeptat se, co se stalo. Bojoval proti vlně starostí, která ho zasáhla, jak dlouho jen mohl a snažil se sám sebe přesvědčit, že je hloupý, že ona je v pořádku a že by si v první řadě neměl dělat starosti. Jakmile se mu však zhroutila v náručí, stalo se z toho pro něj těžký úkol.

Volal na ni téměř zoufalým způsobem a přestože to bylo pro něj mimo mísu, neměl čas o tom přemýšlet ani věnovat tomu takovou pozornost, aby to vydrželo déle než dvě sekundy v jeho mysli. Zpanikařil – nebylo třeba to popírat. Všechno jako by se dělo ve zpomaleném záběru. Bylo to, jako y se před jeho očima odehrávala ta nejděsivější hororová scéna: ona, v bezvědomí, slabá, zranitelná.

„Sakuro!" zavolal, když si klekl a stále ji pevně držel u sebe. Lehce s ní zatřásl a znovu zavolal její jméno a ze všech sil očekával, že otevře oči a bude na něj křičet, že je tak blízko u ní, postaví se a věnuje mu jeden ze svých nejlepších probodávajících pohledů, aby udělala cokoliv, co by mu ukázalo, že je v pořádku. Na okamžik si přál, aby to byl sen, noční můra, ale realita se na něj vrhla dřív, než měl příležitost prosit, aby se z ní probral.

Opravdu se to dělo. Ona byla tam, v jeho náručí, v bezvědomí a on tam byl, držel ji, aniž by věděl, co dělat, ale byl si vědomý, že musí něco udělat. Nemohl jen říct, že se nebál – tohle bylo vážné, nemohl si hrát. Ona ho potřebovala právě teď – potřebovala se cítit bezpečně, v bezpečí, chráněna; potřebovala, aby se o ní postaral a ujistil se, že bude naprosto v pořádku. Potřebovala ho, tečka.

Proč to všechno věděl? A proč se najednou cítil víc než připravený dát ji všechno, co měl a ještě víc?

Neznal odpověď na tuto otázku a pravděpodobně nikdy znát nebude.

Její tělo bylo mnohem menší a křehčí, než si kdy myslel – měl pocit, jako by cítil každý pohyb, sebemenší a něžný, zraňoval ji, zlomil ji. Pod tím kabátem, kvůli kterému tak špatně reagoval, měla promočené oblečení, které ji přilnulo k tělu jako druhá kůže; ruce měla studené, obličej bledý a růžové kadeře mokré.

Nevypadalo to dobře – jemu se to nelíbilo.

Bylo zřejmé, že šla v dešti. Otázkou teď bylo, proč? Měla auto a on věděl, že ho ráda používá – nikdy ji neviděl odcházet z domu bez klíčků od auta. Pokaždé, když odešla, její auto také.

A možná se chtěla projít, ale proč v dešti? Nevšimla si snad tmavých mraků, které se stahovaly na obloze? Ne.. netrápilo ji to snad? Neuvěřitelnou rychlostí se mu hlavou honily nejrůznější otázky, které ho mátly, téměř zoufale toužil po odpovědích, ale všechny utichly, jakmile jeho oči znovu padly na její drobnou postavu. Na tohle neměl čas.

Jeho hlavní starostí byla ona.

- ¤ -

Když se vrátila do reality, nedokázala přesně uspořádat všechno, co se stalo. Její mysl byla zamlžená, části její paměti chyběli a hlava jí pekelně bolela, ale na to si vzpomínala. Oči jí připadaly příliš těžké na to, aby se je vůbec pokoušela otevřít a její tělo mělo pocit, jako by ho už neovládala. Nevěděla, kde je ani jak se tam dostala – s každou myšlenkou jako by jí hlava explodovala další bolestí a téměř okamžitě vzdala snahu najít odpovědi.