Incomplete ✔︎

34. Čas od sebe

Až když otevřela dveře do svého nového domova si Sakura uvědomila, jakou důležitost této situaci přikládal. Nekoupil jí byt – koupil jí penthouse. Koupil jí to nejdražší malé červené auto, jaké našel a postaral se, aby měla k dispozici veškerý luxus, na který byla zvyklá doma.

Místo toho, aby ji to udělalo šťastnou, jak věděla, že by ji to mělo udělat, jedinou reakcí, kterou měla, byly slzy. Pokud si zpočátku myslela, že to bylo těžké, ani si nechtěla představit, jak těžké to bude, protože ve chvíli, kdy letadlo vzlétlo, z jejího těla vyprchala každá stopa energie, která ji zbývala a bolest se asi desetkrát víc zvětšila.

Co to udělala? Jak mohla jen tak odejít? Jak mohla za sebou zanechat jediného člověka, kterého na tomto světě tolik milovala? Jak mu to mohla udělat – jim? Jak to vyřeší?

Nechala kufr ve dveřích a zamkla za sebou dveře.

Byt byl nádherný. Byly tam podlahy z tvrdého dřela a obrovská široká okna, plně vybavená kuchyň, dlouhá knihovna zásobená až po okraj a řada schodů, ze kterých by každý omdlel.

Jí se však podařilo projít jen kousek obývacího pokoje, kde jí okna od podlahy ke stropu poskytovala dokonalý výhled na zatažený Manhattan dole, bubnující životem. Sundala si podpatky a uvelebila se na pohodlné pohovce, schoulila se s polštářem v náručí pod hlavou.

Sakura přijala, že se zamilovala do svého manžela – a už neviděla důvod to skrývat. Ale vždy věděla, že láska není ve vztahu všechno. Někdy na ní skoro vůbec nezáleželo. A v takových situacích to dělalo věci jen těžší snášet.

- ¤ -

Sasuke se toho rána probudil za zvuku přívalového deště, který tvrdě narážel na okenní parapet. Světlo vehnané do místnosti skrz barevné sklo bylo slabé, nic víc než slabý šedý opar – a přesto se cítil dezorientovaný, jakmile otevřel oči.

Několikrát zamrkal, aby se mu zaostřil zrak a zmateně zíral na nesmírně neznámou výzdobu. Svraštil obočí a polkl ve snaze ovládnout svědění ve vyschlém krku. Zjistil, že ho při pohybu bolí tělo. Ležel na břiše, na přikrývce a stále oblečený ve svých šatech – džínách a bílé košili s knoflíky.

Jeho zamračení se prohloubilo, když se na okraji jeho vědomí začaly tvořit začátky bolesti hlavy, Uchiha zvedl hlavu z polštáře a pomalu se posadil. To, jak jeho ruce vystupovaly zpod polštáře, nebo jak musel uvolnit ruce z měkkého materiálu nezůstalo bez povšimnutí. V jeho snech ho mačkal. A tento konkrétní detail stačil ke spuštění vlny nechtěných vzpomínek.

Přehodil nohy přes okraj postele, chvíli se uklidňoval, s lokty na kolenou a rukama si prohrábl rozcuchané vlasy, než přešel k telefonu, který ležel na nočním stolku. Odemkl obrazovku a téměř jako omámený vytočil číslo vryté do paměti.

Na počtvrté někdo zvedl.

„Ahoj?" hlas na druhém konci linky byl tichý – a zněl stejně unaveně jako jeho.

Krátce uvažoval o své odpovědi. Pohlédl na okno před sebou, pak na podlahu a pak polkl. „Nezavolala jsi," jeho slova byla tak jednoduchá, když je vybral – byly rezignované. Zdálo se, že předvídaly co přijde dlouho předtím, než si to jeden z nich mohl uvědomit.

„Zabydlovala jsem se," vysvětlila tiše. Uchiha otevřel ústa, aby promluvil, ale jako by ho viděla, přerušila ho. „Podívej, Sasuke..." začala a vzduch opouštěl její rty v povzdechu. „Důvod, proč jsem sem přišla... byl udělat si v hlavě pořádek. A musím to udělat – já sama. Možná byt to měl udělat taky."