Incomplete ✔︎

35. Nový začátek

Ona se nezměnila.

To byl závěr, ke kterému Sasuke došel – jistě, po nevelkém zvažování – když se posadil na pohovku v obývacím pokoji penthouse-u, který pro ni koupil, což vypadalo jako by se stalo v minulém životě. Zhluboka si povzdechl, opřel se lokty o kolena a sepjal ruce pod bradou, jeho uši poslouchaly uklidňující zvuky Sakuřiny chůze v kuchyni.

Teď, když se stalo to, co tajně nazýval jako „Nejhorší část", musel přiznat, že měl potíže přijmout obrat, který jeho život nabral během pouhých několika minut. On tohle chtěl. Chtěl to tak dlouho. Takže možná to bylo to, co bylo na vině.

Nebo to možná byla doprovázející nejistota – otázka o „a co teď?". Dostal ji zpátky. Jak ji udrží po svém boku?

Než mohl vyjet vlakem myšlenek, objevila se ona a nesla dva šálky kouřící kávy, z nichž mu jeden s úsměvem podala. Posadila se na pohovku vedle něj, zasunula si nohy pod sebe, zastrčila si pramen vlasů zpět na místo za ucho, když si ke rtům přiložila vlastní šálek.

Fyzicky to byla stejná stará Sakura, do které se zamiloval. Stále nosila nejvyšší podpatky, stále se skvěle oblékala, stále měla dokonalé líčení. Její růžové vlasy, i když trochu delší, měly stejný pastelový odstín, který mu tolik chyběl.

Totéž platilo o nitru. Podstata jejího bytí se nezměnila a přesto byly výsledky jejich času od sebe viditelnější než kdy předtím. Byla klidnější, šťastnější, smířená se vším a se všemi kolem. Její nefritové oči zářily, jak je nikdy předtím neviděl zářit, s takovým množstvím emocí a života, že ho to málem vyvedlo z rovnováhy, když je poprvé uviděl. Vyzařovala štěstím a radostí a pouhá energie v její chůzi byla úžasná.

„Víš, nikdy jsem ti nepoděkovala za byt," řekla, prolomila ticho.

Sasuke přesunul svůj pohled z horké tekutiny vířící v jeho šálku k jejím zářícím nefritovým očím. „Je krásný,"

Ona přikývla. Sasukemu vyschlo v krku, přestože právě polkl a zdálo se, že se svírá při pouhé vyhlídce na to, že se s ní bude snažit normálně mluvit, ale jeho mysl mu řekla něco jiného a slova mu vyšla z úst dřív, než se o sebe mohl začat strachovat a o svůj zdravý rozum. „Věděl jsem, že se ti bude líbit."

„Jak?" zeptala se a pozorovala ho s výrazem sladké zvědavosti ve tváři.

Sasuke pokrčil rameny, přiložil si šálek ke rtům. „Okna," řekl, jako by to mělo být zřejmé.

Ona se široce usmála. „Všiml sis," – jeho odpověď přišla v podobě dalšího pokrčení ramen, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. „V noci, když zhasneš světla... je to úžasné. Všechno odtud vidím," řekla stále v úžasu. Pak se šibalsky usmála. „A auto je taky krásné," dodala. „Oh, a mimochodem-"

Vstala a chystala se odejít, ale zastavil ji než mohla udělat další krok.

„Sakuro," řekl hrubým hlasem a ona se otočila s tázavým výrazem v očích. Vstal, položil svůj šálek čaje na stůl v obývacím pokoji a přešel k ní, zastavil se jen pár centimetrů od ní. „Sbal se."

Růžovovláska zamrkala, když slyšela ten rozkaz.

„Sbal se, Sakuro, a vracíme se domů. No tak," prosil, udělal krok blíž a vzal její obličej do dlaní.

Sakura se lehce zasmála, když k ní ta slova pochopila a udělala to samé. „Uklidni se," řekla a usmála se tím nejkrásnějším způsobem, jaký kdy měla. „Nemůžeš čekat, že odejdu za tak krátkou dobu. Strávíme tady noc. A pak, ráno... uvidíme."