Incomplete ✔︎

26. Druhá strana mince

Zbytek noci uběhl rychle.

Jakmile otrávenost, kterou cítila z Narutova pobuřujícího chování, konečně pominula, díky uklidňující přítomnosti jejího manžela (a abychom byli upřímní, s několika polibky sem a tam), se Sakura začala uvolňovat a užívat si onu skvělou událost – užívat si být se svými kamarádkami, užívat si držet svého manžela za ruku, užívat si pohled jiných lidí na nich.

Oba strávili trochu času s rodinou Uchihů, jak slíbili – čas, který byl trochu nepohodlný ke konci, když na sebe Sasuke a jeho otec začali zírat kvůli něčemu, co bylo řečeno (něco, čemu ona úplně nechápala, protože Uchihové byly prostě příliš vyhýbavý a elegantní na to, aby se navzájem poslali k čertu) – než se vrátili k vlastnímu stolu, s novomanželi.

Jediný problém byl v tom, že jelikož byla Hinata Nejiho sestřenice, seděla u stejného stolu jako on; a vzhledem k tomu, že Naruto byl její přítel (lépe řečeno, její budoucí snoubenec, Sakura se odvážila předpokládat), skončili Uchihové přímo naproti nim. Což v podstatě vedlo k soutěži v probodávání pohledem, která trvala většinu odpoledne. Nemluvili, rozhodně to odmítali, i když oba pravděpodobně věděli, že Narutův propalující pohled vypadal úplně a naprosto dětinsky ve srovnání s tím Sasukeho.

Růžovovlásku však docela potěšilo, že mlčí – tak potěšilo, že jednou nebo dvakrát uvažovala o odpuštění svému kamarádovi za scénu, kterou před chvílí způsobil. Mohli se navzájem propalovat, kolik chtěli. Mohli úplně přijít o zábavu a celý účel té události, pokud chtěli. Nezáleželo na tom, co se rozhodnou udělat. Dokud se jí to nijak netýkalo a dokud si našla někoho jiného, s kým se zabavila, Sakura s tím neměla vůbec žádný problém.

No... tohle, dokud propalující pohled jejího manžela nezačal směrovat jinam – k lidem kolem nich. Přesněji, k mužům, kteří se na ni dívali (nebo vypadali, že se dívají) a těm, kteří se ji odvážili nějakým způsobem oslovit. Nezáleželo na tom, že seděli u jednoho stolu, což znamenalo, že museli být něco jako ‚kamarádi' v jeho slovníku.

Vypadalo to, jako by mu ji kradli, spolu s každým dalším mužem přítomným na svatbě.

Růžovovláska to okamžitě pochopila, protože byla chytrá. Bylo tam několik věcí, které ho prozrazovaly, jednou z nich byla, jak se jeho tělo vedle ní napínalo. Ta malá soutěž v propalování pohledem, kterou vedl s Narutem, pro něj byla jako hra – hra, o které se mohla vsadit, že ho dokonce v určitém okamžiku bavila – takže samozřejmě byla schopna cítit rozdíl v jeho postoji.

Zpočátku si myslela, že to bylo jen pro to, že už měl celé té šarády konečně dost. Společenské události, jako je tato, vůbec nebyly pro někoho jako on a protože na ně doléhala noc, Sakura také cítila, jak do jejího těla začíná pronikat vyčerpání, aby řekla pravdu, ve skutečnosti bylo překvapením, že to vydržel snášet tak dlouho.

Ale když se o něj opřela, láskyplně si přitiskla hlavu do ohybu jeho krku a on nepolíbil její zapletené růžové vlasy, jako obvykle, uvědomila si, že si to celou dobu nalhávala.

Právě v tu chvíli se jeho ruka, která celou tu dobu spočívala na jejím stehně, pohnula nahoru a téměř jí vklouzla pod šaty; trochu víc než naštvaná, Sakura zaťala čelist, prudce se posadila a odtáhla se od něj. Přinutila se k lehkému úsměvu a otočila se na něj, aby se na něj podívala.

„Vadilo by ti někam se mnou jít?" zeptala se a bojovala, aby se v jejím hlase neprojevily její pocity.

Její manžel nad žádostí zvedl obočí s tázavým pohledem.

„Chci se jen na pár minut dostat od davu," vysvětlila.

„Hn," zavrčel a okamžitě vstal, očividně neměl ani v nejmenším úmyslu ji nechat samotnou. Sotva to udělal během celé večeře, nechal ji jít samotnou, až když se rozhodla strávit chvíli s holkami, a zatímco jiným ženám to mohlo připadat otravné, růžovovlásce nepřipadalo.