Incomplete ✔︎

30. Nemůžu tě ztratit

Sasuke si byl nejistý, jak se ocitl tam, kde momentálně byl. Věděl, že tam přišel, bojoval, strkal a zápasil a vedl, ale nepamatoval si nic jiného než to. Všechno bylo rozmazané – a soustředěné jen na ni. Její bledou tvář. Kyslíkovou masku, která se jí zdála příliš velká. Její růžové vlasy, špinavé od krve, rozházené po bílých prostěradlech, bez života. Pamatoval si výkřiky, pokřiky, pokyny. Všude kolem nich se ozývaly zběsilé hlasy, jeho ruce se ho dotýkaly, cítily ji, připájely ji k děsivým strojům. Sirény kvílely, lidé křičely. Její malá a křehká ruka v jeho.

A pak byla pryč a sestry do něj strkaly a tahaly ho, křičely a syčely, snažily se mu vysvětlit, že nemůže jít s ní. Bylo těžké to pro něj udělat, i když to byla jeho žena – a on byl všechno, co měla. Jak to, že to nedokázali pochopit? Proč by ho od ní chtěli držet dál, když bylo zjevné, že ho hodně potřebuje?

Byla to jeho matka, kdo ho nakonec přesvědčil, aby se vzpamatoval a vrátila ho do reality. Sasuke mohl brečet jako ztracené dítě v jejím náručí. To byl důvod, proč jí na prvním místě zavolal . protože ve chvíli, kdy ho od ní oddělili, se začal znovu cítit jako malý kluk, jako by všechno, co kdy miloval a na čem mu záleželo, vyklouzlo z jeho rukou a jediné, co mohl dělat, bylo bezmocně přihlížet, jak mu to bylo navždy odebíráno.

Už to byly roky, co naposledy zavolal své matce o pomoc. Vždy tu pro něj byla a on vždy věděl, že jú může jednoduše zavolat a požádat o – radu, směr, cokoliv. Ale nikdy to neudělal, protože byl příliš nezávislý, příliš arogantní a soběstačný.

Pravda byla taková, že Sasuke, jakmile přestal být dítětem, přestal také potřebovat svou mámu. Jistě, některé věci by se nikdy nestaly a některá rozhodnutí by nikdy nebyla učiněna bez jejího včasného zásahu, a on si to uvědomoval a vážil si toho, ale aby ji tak zoufale potřeboval, aby byl v situaci, kdy bez ohledu na to, jak moc se snažil, kdy nemohl najít řešení, Že neměl jinou možnost, než jí zavolat, požádat jí, prosit jí aby za ním přišla... to bylo něco, o čem si myslel, že se už nikdy nezopakuje. Zdálo se však, že se mu tam venku někdo snažil ukázat, jak moc se mýlil.

Ale i když ho její přítomnost udržovala v klidu, tak, že se cítil méně jako blázen, kterým byl, když tam přišel, ani to ho nedokázalo utěšit. Popravdě, ani to od ní nečekal.

V tu chvíli existovala jen jedna věc, která mohla zabránit tomu, aby se celý jeho svět zhroutil k jeho nohám, a to, aby se před ním objevil ten zatracený doktor a řekl mu, že všechno bude v pořádku, že ona je naprosto v pořádku, a že kromě rány na hlavě a velkého množství ztracené krve byla nezraněná.

Hodiny plynuly a on to nikdy neudělal.

Sestřičky se hemžily kolem. Lékaři horečně navštěvovali nové pacienty. Lidé zaplňovaly čekárny a vypadaly stejně ohromeně jako on. V dálce ječely sanitky, bouchaly dveře a lidé křičely, Sasuke měl pocit, že se topí. Nemohl pořádně dýchat, měl pocit, že se před ním uzavírá svět. Popadl hrsti svých vlasů a zavřel oči, snažil se zakrýt utrpění, mučivé myšlenky, slova a představy, které jasně říkaly, že ona to nezvládne, že on propásl svou šanci, že on ji zabil. Že odešla pryč dříve, než ji stačil říct, jak moc pro něj znamenala...

Známá ruka, malá a jemná, spočinula u kořene jeho krku a prsty se jí zapletly do krátkých havraních vlasů, když ho jemně hladily po kůži.

„Uklidni se, zlato," dolehl k jeho uším matčin uklidňující hlas a on chtěl být hrubý, křičet a zabíjet, protože jak mu mohla říkat, aby se uklidnil, když jeho žena byl tam uvnitř, na operačním stole, když bylo prolito tolik její krve a uplynulo příliš mnoho času od chvíle, kdy naposled slyšel něco nového o jejím stavu? Ale pak znovu promluvila a její hlas byl tak měkký, a tak uklidňující, že neměl sílu být otrávený a nemohl si pomoct, aby se pod jejím dotekem nerozplýval. „Vytrhat si vlasy nikomu nepomůže."