Incomplete ✔︎

13. Začneme znovu

„O to nejde, kurva!" křičel na ni, trochu frustrovaný tím, že nechápe. Ale znovu, jak by mohla, když to nedokázal ani on?

„Tak o co jde?" zasyčela tiše. „Zasvěť mě, prosím," posmívala se mu a vysloužila si od něj vražedný pohled.

Než se stačil zastavit, Sasukeho ruka se natáhla a popadla jí za krk, přitáhl si ji blíž k sobě a přinutil ji, aby se na něj podívala; růžovovláska zalapala po dechu šokovaná jeho náhlým pohybem, ale rychle se uklidnila a vzhlédla, aby se na něj zamračila, rozhodnutá poslat ho do pekla a zpátky jen pomocí svých očí a úst. Tohle, dokud neuslyšela jeho další slova.

„Jde o to, že bych tě měl nenávidět," řekl a upřel svůj pevný pohled na její. „Chci tě nenávidět." Zdůraznil. „...Ale nemůžu."

Nějakým zvláštním a zvráceným způsobem tak charakteristickým pro Sasukeho, ji tato slova dokázala zmást i osvítit; objasnili několik věcí o jeho podivném chování, ale když došlo na jeho důvody, proč se tak choval, nechalo ji to úplně v nevědomosti. A jestli na tomto světě existovala věc, kterou Sakura nenáviděla víc než domluvené manželství, ke kterému jí její otec donutil, bylo to ponechání v temnotě.

„Chceš mě nenávidět," zopakovala šeptem, spíš k sobě než k němu, na okamžik se vyhýbala jeho očím, než se na něj znovu podívala. „Proč? – zvláštní, jak mohla mít tak jednoduchá otázka tolik významů.

Jeho reakce byla okamžitá. „Protože by to tak mělo být."

„O čem to mluvíš?" řekla nevěřícně růžovovláska a na tváři se hluboce zamračila. „Mělo by to tak být.. co k čer..." – byla neslušná a věděla to, ale znovu, jak by mohla? Hlavou se jí v tu chvíli honilo tolik myšlenek – tolik otázek, tolik možností – že proti ni bylo neuvěřitelně těžké se jimi prokousat a soustředit se na danou situaci, i když byly všechny nějak propojené.

Chvíli přemýšlela, jestli se cítil stejně, ale zahnala tu myšlenku, jakmile jí přišla na mysl a v duchu si dala facku, že plýtvá časem nad hloupostmi. Sasukeho nebylo snadné číst, ale pokud ani tohle nebylo zřejmé, pak nevěděla, co bylo. Stejně jako ona byl zmatený a frustrovaný; možná ještě víc, vezmeme-li v úvahu, že právě on byl ten, kdo se nedávno snažil uspořádat své myšlenky a pocity, aby jí mohl vše později vysvětlit. Sakura nikdy předtím nebyla v takové situaci, hlavně proto, že nikdy neměla problém vyjádřit své pocity svobodně, ale měla mlhavou představu o tom, jak se teď cítí.

A jaksi už jen pomyšlení na to, že byl mučen – na to, jak se sám mučí – ji přiměla chtít ho tak moc utěšit; nutilo ji to udělat krok blíž, obejmout ho, říct mu, že je tady, že nikam nejde, že má všechen čas na světě, aby počkala až začne mluvit. Ale bez ohledu na to, jak obětavá a chápavá byla, byla to určitě lež. Protože v tuto chvíli chtěla tato vysvětlení víc než cokoli na světě a neměla v úmyslu čekat.

Ne. Čekala příliš dlouho. Příliš trpěla. Teď... teď byla řada na něm.

„Měl bych tě nenávidět," zasyčel, když o pár okamžiků později zaskřípal zuby a na krátký okamžik zavřel oči ve snaze zabránit tomu, aby se zlomilo jeho sebeovládání. Sasuke si nebyl jistý, kde se ta náhlá zuřivost vzala, ale věděl, že musí být při manipulaci opatrný; jinak by pravděpodobně skončil tím, že řekne některé věci, které nemyslel vážně – jak to obvykle dělal. A to bylo to poslední, co potřeboval. Začínala chápat – viděl to, cítil to. A nemohl si dovolit to všechno znovu zničit.

„Proč?" zeptala se a stále se mračila. „Co znamená to, že bys mě měl nenávidět?"

„Nikdy jsem tě nemiloval," odpověděl bez zaváhání, náhle ji pustil a udělal krok zpátky; jeho čin ji zaskočil nepřipravenou a také klopýtla, čímž mezi nimi vytvořila větší vzdálenost. „Nikdy jsem nechtěl, aby se tohle stalo!"