Incomplete ✔︎

28. Od slov k činům je dlouhá cesta

„Slečno Sakuro" příliš vzrušený hlas Yuki jí přivítal v jídelně a přinutil ji vypudit ze svého těla jakoukoli stopu po spánku. „Měla bych vám přinést snídani?" zatrylkovala vesele.

Navzdory tomu, že neměla zrovna nejlepší náladu, růžovovláska si nemohla pomoct a usmívala se nad jejím zjevným nadšením. Ona a Sasuke ne vždycky doma snídali a Yuki tam nebyla vždycky, ale když snídali a ona tam byla, ráda si ho připravovala sama.

„Ano, Yuki," souhlasila, lehce přikývla, když se posadila ke stolu vedle svého manžela, který vypadal, že je pohlcen kontrolováním jeho e-mailů na svém BlackBerry. „Díky."

Uběhlo pár dní, co Sakura zjistila, že je těhotná a stále se nemohla přinutit sebrat odvahu aby tu novinku řekla svému manželovi.

Měla za sebou několik pokusů, ale všechny žalostně selhaly, šli do pekla dřív, než jí stačilo vyklouznout první slovo. Pokaždé, když k němu přistoupila, odhodlaná sundat tuto tího ze svých ramen, skončila tak, že koktala, odvrátila pohled a změnila téma, přičemž všechno sváděla na stres a únavu.

A nejhorší na celé té situaci bylo, že věděla, že je to všechno její vina. Ona byla žena – bylo její povinností se chránit. Tu noc... věděla, že to nakonec budou dělat. Měla si vzít antikoncepční pilulku hned a tam, bez ohledu na to, jak divné by to jejímu manželovi připadalo. Protože jak mu do prdele teď měla vysvětlit všechen ten bordel? Zjevně předpokládal, že se chrání, protože bylo bolestně zřejmé, že dítě v jeho životě nemá momentálně žádné místo.

Jeho možná reakce jí děsila, vážně. Nevěděla, co dělat, a pokud to nestačilo, měla strach, že tato situace se k ní ještě nedostala. Necítila se jako matka. Neměla pocit, že by v ní někdo – malý človíček – rostl. Kde bylo to zářivé štěstí, o kterém mluvila každá žena? Protože všechno, co cítila, všechno, co viděla... byly problémy. A tak moc bolelo vědět, že si nedokáže užít ty malé okamžiky, že osud toho dítěte – toho stvoření, které upřímně řečeno, za nic nemohlo – je nejistý.

Na druhou stranu Sasuke zjistil, že chování jeho ženy bylo v těchto dnech obzvlášť podivné. Přestože nikdy nebyli tím typem nerozlučného páru, vůbec se mu nelíbilo přiznat, že ji v posledních dnech moc nevídal. Viděl ji jen ráno – a to jen, když měl štěstí; když se odpoledne vracel domů, obvykle ho nemile překvapilo, když zjistil, že už na něj nečeká jako dřív. Chodila brzy spát, zamykala se ve svém pokoji a nazývejte ho zbabělcem, ale on se nikdy neodvážil zaklepat, vejít dovnitř a podívat se, co se děje.

Nikdy ho k sobě nepozvala, vypadala, že odmítá strávit s ním jakýkoli kvalitní čas, fyzický kontakt se mezi nimi omezoval na občasné polibky a náhodné pohlazení a připadalo mu, jako by se od něj vzdalovala, každým dnem. A to ho znepokojovalo, vážně. Dělalo mu to starosti, protože věděl, že něco nebylo v pořádku. Co ale nevěděl bylo, jak se s problémem přesně vypořádat. V tomhle nebyl dobrý. Vypořádat se s nespokojenými ženami a nepříjemnými situacemi nebylo jeho a i když se snažil, nevypadalo, že by se jeho úsilí vyplácelo.

Vezměte si například takovou situaci. Bylo to jedno z poprvé, kdy se s ní obtěžoval snídat, a upřímně doufal, že ji uvidí trochu šťastnější – nebo alespoň projeví trochu víc emocí. Ale vypadala totálně unaveně. A přišla dolů oblečená jen v županu... vážně, odkdy takové věci Sakura dělala? Možná odpoledne, když bylo venku příliš horko a její normální šaty by ji dusily, ale na začátku dne byla vždy dobře oblečená s dokonalými vlasy a líčením... co přesně se s ní dělo, huh?

„Co vaříš, Yuki?" zeptal se, i když to věděl, v naději, že svou otázkou odlehčí vzduch. Koneckonců, Sakura vypadala, že má v poslední době náklonnost k sladkostem.