Incomplete ✔︎

20. Je dobré být zpátky doma

Když se Sakura toho dne konečně dostala domů, byla unavená – úplně a absolutně vyčerpaná. Nikdy si nemyslela, že by mohl Itachi být tak otravný, protože jeho slovní zásoba byla mnohem větší než ta jeho mladšího bratra a ve skutečnosti věděl, jak tvořit věty, ale ten zjistila opak. Nenáviděla, když jí někdo otravoval – nesnášela to – a nebylo divu když se rozhodl právě pro tohle. Nebýt jeho přítelkyně, která seděla hned vedle něj, pravděpodobně by otevřela dveře a vyhodila ho z letadla. Vážně.

Jejím jediným přáním pro tuto chvíli byla horká vana, hebké saténové povlečení a dobrý spánek, který by nejlépe trval, dokud slunce nezapadne. Sasuke a jejich rozhovor mohou počkat, rozhodla se, zvlášť když si byla jistá, že v tuto denní dobu bude stejně v práci.

Když však vešla do domu, zaplavil ji pocit nepohodlí, který ji varoval, že něco není v pořádku. Nechala tašky v předsíni a pomalu zamířila do obývacího pokoje. To, co tam viděla, jí šokovalo – šokovalo a přimělo jí to chtít hlasitě křičet a pomalu a bolestivě zabít určitou osobu.

Byla tam – ta zkurvená zrzka. Ležela pohodlně rozvalená na gauči, nohy s podpatkama měla vyložené na konferenčním stolku, stejně, jako když ji viděla naposledy; oči měla upřené na klín a bezstarostně si listovala v časopise. Vycítila její přítomnost, vzhlédla a úšklebek se jí pomalu objevil na tváři – pravděpodobně vycítila šok vepsaný v Sakuřině tváři.

Pomalu se postavila, růžovovláska měla sotva čas obdivovat outfit té coury (vybrala si neutrální barvy, ty jí šly; ale top byl příliš krátký, džíny příliš těsné, podpatky byly příliš vysoké a její zkurvená podprsenka byla vidět!) než začala mluvit a veškerá její pozornost se zaměřila na jed vycházející z jejích úst.

„Ale, to se podívejme," řekla a ruce si dala v bok. „Princezna se konečně vrátila. Musím říct, Sakuro, že jsem si pravděpodobně tvou malou dovolenou užila víc než ty."

„Promiň" zasyčela Sakura, stále příliš šokovaná na to, aby přišla s inteligentnější odpovědí. Vždycky věděla, že Karin je coura, ale nikdy by ji nenapadlo, že by to mohla dát najevo tak otevřeně, bez jakýchkoli náznaků studu. „Co tady kurva pořád děláš?"

Karin se ušklíbla, jedna z jejích rukou se natáhla, aby si kolem prstu obtočila pramen rudých vlasů. „Odešlas, ne? Brala jsem to jako znamení, že se sem můžu, však víš, nastěhovat."

„Oh," řekla růžovovláska s přikývnutím. „Takže jen proto, že jsem odešla, jsi si myslela, že ti dávám povolení, aby ses válela v posteli mého manžela?"

„No, řekla jsi, že ho můžu mít," poukázala. „Ale ne, že bych potřebovala tvé svolení."

Sakura zvedla obočí. „Ne?" zeptala se a předstírala, že je zmatená.

„Ne," zavrtěla zrzka hlavou. „Nikdy jsem ho nepotřebovala a nikdy potřebovat nebudu. Koneckonců, je to jeho rozhodnutí, ne? Vypadá to, že jsem tady, když potřebuje určité věci, které mu ty nedáváš." Vysvětlila a mírně pokrčila rameny.

Sakura se široce usmála – ale falešně – a udělala pár kroků k ní, přičemž si ruce zkřížila na hrudi. „Jsi užitečná šlapka, co?" zeptala se a mírnila svá slova.

Karin jen znovu pokrčila rameny. „Mysli si, co chceš," řekla a mávla rukou. „Mě je to jedno. Nic nezmění fakt, že zavřenými dveřmi je Sasuke můj."

‚To je vše. Teď už ji nic nezachrání.'

Sakura nikdy nebyla extrémně majetnická – zvlášť ne ke svému manželovi – takže si nebyla úplně jistá, co v té větě jí přimělo ztratit trpělivost. Ale stalo se. Hněv, který v ní pomalu narůstat, propukl a zmocnil se jejího těla; a než si stačila uvědomit co se děje, ozvalo se prázdnou místností hlasité plácnutí.