Incomplete ✔︎

10. Žárlivost? Ne, jen idiocie

Ona to nezvedala. Ona to nezvedala a to ho štvalo.

Zpočátku si vážně myslel, že to dělá schválně. Koneckonců, zdálo se, že se jí fakt líbí dělat takové věci, které ho štvaly – ale pak si uvědomil, že to není pravda. Jak? No, to bylo docela jednoduché: kdokoli mohl zavolat na pevnou linku a Sakura nebyla jedna z těch, která by ignorovala hovory jen tak. Alespoň to si myslel.

Navzdory všemu, skutečnost byla taková: ona nezvedala telefon. Což mohlo znamenat, že nebyla doma a to ho možná štvalo ještě víc. Vlastně ne, ne, že by ho to jen ‚štvalo' – ne, to slovo bylo příliš shovívavé, než aby je používal v takové situaci. Rozzlobilo ho to. Tak, tak strašně moc.

Jít spát minulou noc bylo mučení. Sasuke si byl jistý, že navzdory tomu, že vyzkoušel všechno – od pití čaje (a příliš skotské, protože se postupem času ukázalo, že je to dobrá pomůcka na spaní) až po dívání se na televizi, dokud ho nebolely oči potřebou je zavřít – nebyl schopen usnout až do časných ranních hodin. Čtyři, možná pět ráno. Jak jste si pravděpodobně všimli, nebylo pro něj snadné vstát o – maximálně – dvě hodiny později.

A to všechno kvůli ní.

Protože ji nemohl dostat z hlavy, ať se snažil sebevíc. Protože se nemohl zbavit pocitu, že něco je špatně. Protože něco neznámého pulzovalo jeho žílami při pomyšlení na její ‚rande'. Protože si opravdu myslel, že její oblečení bylo příliš odhalující, než aby v něm odešla z domu. Protože si chtěl dát facku za to, že jí v tom nezabránil. Protože prostě nevěděl kde je a s kým je a zjevně toho bylo víc než dost, aby ho to udrželo vzhůru, i když byl totálně vyčerpaný.

Ježíši, nikdy si nemyslel, že její nepřítomnost bude takový problém. A aby řekl pravdu, kdyby mu to někdo předtím řekl, zasmál by se – opravdu zasmál – a řekl by tomu člověku, že je idiot. To bylo předtím, samozřejmě. Protože teď věděl, že z nějakého nevysvětlitelného důvodu nenáviděl nemít ji poblíž. Teď, když o tom přemýšlel, bylo to prohlášení samo o sobě naprosto divné. Koneckonců neměl žádnou záruku, že byla doma každou noc nebo den poslední dva roky. Vlastně ne, zapomeňte na to – on věděl, že v domě nebyla, bylo to prostě nemožné.

Tak proč se teď takhle cítil? Proč ho najednou začaly zajímat takové věci? Proč všechno změnil a proč vůbec dovolil, aby se to změnilo?

Bylo to kvůli ní, samozřejmě. Věděl to. Jediné, co teď musel bylo udělat, bylo zjistit, co přesně bylo to něco v ní – to něco, co tak najednou vyčnívalo, že to už nemohl ignorovat, to, co ho přimělo změnit to, jakým byl, jak se na věci díval.

Byla to její nově nalezená jistota? Možná. Ostatně nikdy se takhle nebránila. Jistě, vždycky byla tvrdohlavá, ale ne až do takové míry. Ta nezávislost, kterou se zdálo že získala z noci do rána, by to také mohla být. Nebo to možná bylo to ‚je konec' co ho najednou udělalo tak... majetnickým (protože věděl, že se nedávno zachoval jako šílený jeskynní muž – nehodlal to křičet do světa, ale nemělo smysl lhát i sobě). Nebo to ‚Ošukat mě by byl jediný způsob, jak bych se kdy cítila, jako bych měla manžela'. A samozřejmě to ‚Myslíš, že mám dnes večer šanci se s někým vyspat?' nebylo pozadu.

Ale aby řekl pravdu, vážně nevěděl. A taky ho to nezajímalo. Rád by to věděl, ano, ale to bylo něco úplně jiného. Na čem opravdu záleželo, byl výsledek, účinek, který na něj – ať už to ‚to' znamenalo cokoliv – mělo. Efekt, který mimochodem nenáviděl. Protože ho to změnilo víc než k nepoznání.