Incomplete ✔︎

9. Chci vědět všechno

Určitá růžovovláska se ve spánku mírně pohnula, když její citlivé uši uslyšely otravný zvuk přicházející od nějakého místa blízko ní, a tiše zasténala, zatímco se pomalu probírala z bezvědomí. Převalila se na posteli, zabořila obličej ještě hlouběji do měkkého polštáře a přetáhla si přikrývku přes hlavu ve snaze zablokovat tolik hluku a iritující světlo, které se objevilo najednou a z ničeho nic.

Něco hluboko v hlavě jí řeklo, že to světlo tam bylo vždycky, jen ona si toho nevšila, ale nestarala se o to. Jediné co v tuto chvíli chtěla bylo, aby se vrátila do svého vysněného stavu – přestože byla napůl v bezvědomí, měla pocit, že realita je něco, čemu nechce v dohledné době čelit.

Zdálo se, že štěstěna není na její straně, protože hluk neustával – jen byl silnější. A silnější. Dokud se mu nepodařilo ji probudit natolik, aby si uvědomila, že ten ‚otravný zvuk' byl ve skutečnosti zvonící mobil – err, vibrující na jejím nočním stolku. Netrvalo dlouho a zářivé světlo začalo pronikat přes měkkou přikrývku, kterou byla přikrytá, a když se v duchu proklínala, že před spaním nezatáhla závěsy, Sakura si bohužel uvědomila, že už byla vzhůru.

Zvyšující se bolest hlavy, kterou teď začínala cítit, toho byla jasným důkazem.

Nespokojeně zavrčela, růžovovláska se překulila na záda a skopla své prostěradlo z obličeje, cítila se hloupě připravená čelit dni. Jakmile však zářivé světlo zasáhlo její citlivé oči, okamžitě svého rozhodnutí litovala a uvědomila si, že vlastně není tak úplně připravená vstát. Zatracené jarní dny. Proč se nerozhodla opít se v tmavém a chladném zimním dni?

Oh, jistě. Neměla s kým se opít.

Bylo dobře, že se tenhle problém vyřešil – už bylo zatraceně načase, mimochodem – protože si byla jistá jako čert, že nechtěla, aby včerejší noc byla poslední, ve které se opila v nadcházejících letech. Nah, to už neznělo správně. Ve skutečnosti teď, když o tom přemýšlela (což způsobilo, že bolest v hlavě mírně zesílila), nemohla uvěřit, jak se jí podařilo udržet se dál od diskotéky, dál od alkoholu po tak dlouhou dobu.

Ne, že by byla alkoholička nebo tak něco, ale byla opravdu osoba, která si ráda užívala takové věci – myslím tím, víte, pít, párty, bavit se – a to, že dokázala žít tři roky, aniž by šla ven jen jednou se zdálo téměř neuvěřitelné. Bylo to skoro jako kdyby někdo převzal kontrolu nad její myslí a tělem a dovolil ji promarnit tři roky života jen tím, že stála ve stínu a nic nedělala.

Určitě bylo dobře, že teď byla zpátky. A tentokrát nikam nepůjde – ne znovu.

Teď, kdyby jen ta bolest najednou zmizela. Jako kouzlo, chápete? A mimochodem, byla by opravdu, opravdu vděčná... Kdyby ten zatracený bzukot jednou pro vždy přestal!

Každopádně, kdo to mohl být?

No, byl jen jeden způsob jak to zjistit, ne? Stačilo se převalit, popadnou ten zatracený stroj, zvednou ten zatracený hovor a poslat toho, kdo ji otravoval k četu a vrátit se. Snadněji se to však říkalo než udělalo – to se ukázalo, když si uvědomila, jak těžké je posbírat sílu, aby se dostala k nočnímu stolku. Ale nebylo to nutně proto, že její hlava měla pocit, jako by do ní někdo hodil milion cihel, ale také proto, že to rána byla zkurveně bez síly. Což, ano, také mohlo být kvůli té kocovině.

Nicméně, jakmile si uvědomila, že to bzučení nemá v úmyslu v blízké době přestat, rozhodla se, že překonat její lenivost nemůže být tak těžké a že pokud má v plánu vrátit se spát, musí to skončit.