Incomplete ✔︎

33. Nech mě jít

Po její větě bylo ticho.

Sasuke tam stál, nehybný, jeho vytřeštěné oči se setkaly s jejími, úplně ohromen.

A v tu chvíli si uvědomila, že svého manžela ještě nikdy neviděla tak odhaleného. Vše na něm – od držení jeho těla po pohled v jeho očích – křičelo zmatením; jako by chtěl pochopit, co řekla; ale fyzicky nebyl schopen vstřebat její slova.

Ale pak znovu, možná jeho problémem, dokonce i v tomto bodě jejich vztahu, bylo přijmout Sakuřino rozhodnutí.

„Cože?" po celé minutě šokovaně vydechl.

Zamrkal, a bylo to, jako by se z jeho tmavých očí zvedl průhledný závoj, jen aby odhalil další zmatek, bolestivou směs ublížení, odmítnutí a frustrace.

Lámalo jí srdce, když ho viděla tak ztraceného.

„Nemůžu tady zůstat, Sasuke," zašeptala, její hlas ztratil jakoukoli stopu jistoty, když se celé její tělo roztavilo pod jeho pohledem. „Nemůžu zůstat v tomhle domě a předstírat, že se nic nestalo, že každá vteřina, kterou strávím zavřená mezi těmito čtyřmi stěnami, mě netrhá pořád víc a víc. Potřebuju být upřímná sama k sobě. Potřebuju odejít... alespoň na chvíli."

„Sakuro," začal poněkud náhle. „Co to říkáš? Co ode mě chceš? Snažím se. Vážně. Udělal jsem chybu a lituju toho, ale... ale věděli jsme, že to nebude snadné. Mluvili jsme o tom. Věděli jsme, že to potřebuje čas."

„Z ničeho tě neviním, Sasuke," řekla, v koutku očí cítila mravenčení slz. „Vím, že jsme o tom mluvili. Měli jsme hodně rozhovorů, Sasuke, ale vážně, tam to skončilo. Jen jsme je měli a nechali jsme je za sebou s tím, že skončily a můžeme jít dál. Jde o to... a vždy to bylo o tomhle – nemůžu tě poznat, když mi to nedovolíš, když trváš na tom, že se budeš schovávat za své hloupé chování, a ty... ty mě nemůžeš poznat, když ani já se neznám. Potřebuju trochu času. Prosím, to je všechno, co žádám."

Na okamžik se zdálo, jako by chtěl odpovědět. Ale pak zvedl dlaně v zoufalém gestu a odvrátil se od ní, mysl se mu zamotala, když se snažil vstřebat, co říkala.

Potřebovala čas. Předpokládal, že to dokáže pochopit. Přál si, aby mohl lusknout prsty a dát vše znovu do pořádku, ale to bylo nemožné – věděl, že to tak je a i když ho to frustrovalo nad všechny meze, nemohl s tím nic dělat. To byl důvod, proč se na tuto situaci připravil dlouho předtím, než vůbec odešla z nemocnice. Obrnil se trpělivostí a slíbil si, že jí poskytne veškerý čas a prostor, které bude potřebovat, že jí dá cokoliv, pokud to zabrání v tom, aby ho opustila.

Ale nikdy, ani v těch nejhorších chvílích, by ho nenapadlo, že navrhne něco takového. Žádala ho, aby ji nechal jít. Žádala ho, aby ji nechal proklouznout mezi jeho prsty dobrovolně a vědomě, a přestože si přál, aby jí mohl věřit, měl z toho hrozný pocit. Nemohl jí to dovolit. Nemohl jí dovolit, aby ho opustila. Bude to proti všem jeho přesvědčením, proti všemu – všemu – co od života očekával.

„Žádáš mě... abych tě nechal jít. Žádáš mě, abych se díval, jak odcházíš," – dusil se. Oči ho podivně pálily, když o krok ustoupil a zhroutil se na gauč, přičemž pod tíhou nákladu, kterou mu naložila na ramena, hrozilo, že se mu podlomí kolena. Opřel si ramena o kolena, zabořil si ruce do vlasů a pevně zavřel oči, jako by ukrytí pomohlo zablokovat slova, která říkala, a zabránilo mu tomu porozumět, rozumět Sakuře.

Bylo to však zbytečné. Slyšel každý zvuk a čím dál mluvila, tím rychleji ho to přitahovalo k nevyhnutelnému závěru – závěru, který otřásl základy celého jeho světa.