Incomplete ✔︎

32. Moje podmínka

Bylo neuvěřitelné, kolik vzpomínek může jeden pokoj obsahovat. Hádky, křik, slzy, smích, odpuštění, druhé šance; dobré i špatné časy – všechny se staly přímo tam, v mezích jejího pokoje. V té době jí bylo sotva devatenáct, byla stále mladá a nevinná, a navzdory všemu, čím si prošla, stále neuvěřitelně naivní. Byla někdy noc, kterou nestrávila ve svém pokoji, ve druhém patře domu svých rodičů? Žádná, kterou by si pamatovala. I když byli chladní, její rodiče byli její útěchou – její záchrannou sítí – v jejich domě, místem, kam se vždy mohla vrátit.

A pak najednou byla vržena do neznámého prostředí, kde se neměla absolutně o co opřít, dokonce ani pohodlný pokoj plný vzpomínek na lidi, kteří jí byli nejdražší. Byla mladá. Byla nezkušená. Vyplakala dost slz, ale o životě nevěděla nic. Byla vdaná za muže, který ji nemiloval, a nejen to, ale téměř nic o něm nevěděla. Co od ní očekával, když teď byla jeho ženou? Co chtěl, aby dělala, jak chtěl, aby se chovala? Jaké bylo její místo v jeho životě? A možná nejbolestivější otázka ze všech: měla vůbec nějaké místo? Bolelo jí přemýšlet nad odpovědí, ale i tehdy věděla, že ho nemá.

Říkejte jí patetická, ale Sakura si vždy přála být milována – chtěla být chtěná, aby jí potřebovali, cítit, že někdo tam venku v ní najde oporu. Jednoho dne dala slib svému bratrovi. Slíbila mu, v jedno zamračené odpoledne, když seděla u jeho hrobu, že někoho najde a bude ho milovat každým vláknem své bytosti. Když té noci seděla na své nové posteli s povlečením z drahého hedvábí, měkkým na dotek, uvědomila si, že jí nezbývá nic jiného, než ho zklamat – znovu.

Sasuke ji dal svolení k tomu, aby si příští týden vyzdobila pokoj podle svých představ. Udělala to. A ráda by řekla, že se to potom zlepšilo. Ale nezlepšilo. Protože bez ohledu na to, jak moc se změnila nebo kolik dekorací koupila, jak čistě a uspořádaně, vkusně všechno vypadalo, zůstala neschopná proniknout do jeho srdce.

Co se změnilo, bylo vnímání místnosti. Aniž by si toho vůbec uvědomovala, co dělá, proměnila jí v útočiště. Teď měla z toho dokonce smíšené pocity. Cítila se ve svém pokoji bezpečně. Ale vzpomínky na ni útočily bez ohledu na to, kam se podívala, a v tuto chvíli nebyla ve stavu, aby je snesla.

„Sakuro... jsi v pořádku?" jeho ustaraný hlas ji vytrhl z myšlenek a vrátil jí zpět do reality.

Její nefritové oči prokazovaly dezorientaci, když se setkaly s jeho. Pak zmatek zesílil a odvrátila pohled.

„Já.." její hlas byl tichý a vystrašený – poražený. „Necítím se moc dobře."

Jeho ruka se přesunula, aby pohladil její bledou tvář a Sasukeho srdce se bolestně sevřelo v hrudi, když se odtáhla. Nezaváhala a její pohled se znovu nesetkal s jeho; tento pohyb byl úmyslný a dokonale promyšlený. Právě tuto poznámku si Sasuke přál, aby mohl zakřičet – přál si, aby mohl říct, že tomu nerozumí. Ale rozuměl, a to bolelo nejvíc.

S povzdechem se postavil. „Já... musím ještě vyřešit pár věcí ve společnosti."

Při pohledu na ni, jak teď ležela v posteli, chtěl udělat hodně věcí. Chtěl ji obejmout, omluvit se. Chtěl ji říct, že se o Katyu postaral – že už není součástí jejich životů. Chtěl ji říct, že všechno, co se mezi nimi stalo, nebylo nic víc než chyba – že byl naštvaný, zraněný a žárlivý, ale že ona byla celou tu dobu v jeho světě. Že pokaždé, když Katyu políbil, viděl ji. Že pokaždé, když se jeho ruce dotkly Katye, bylo to, jako se dotýkaly jí. Že všechno v poslední době bylo vždycky o ní, že se mu dostala do srdce způsobem, kterým pro něj bylo nemožné ji z něj dostat, i kdyby chtěl. Že ji miloval – hodně. Že byla pro něj vším, že pro něj vždy bude vším a že on, Uchiha Sasuke, dědic společnosti Uchiha, by se rozpadl, kdyby ho opustila. Chtěl si promluvit, vysvětlit to, donutit ji, aby mu odpustila. Ale neměl takovou příležitost – už ne. Způsob, jakým se na něj dívala, s těmi velkými nefritovými očima plnými bolesti a smutku, mu umožnil uvědomit si, že ho nechce poslouchat.