Incomplete ✔︎

31. Domov

Sakura zůstala v nemocnici další tři dny, než byla propuštěna s ničím jiným než s bolavým tělem, obvazem na hlavě a ztrátou, u které by udělala cokoliv, aby jí zabránila.

Byla by lež říct, že byla sama. Jen v takových chvílích jako tahle mohl člověk skutečně vidět, kolik lidí ho milovalo, jak moc jim na něm záleželo. Sakura byla šťastná, když řekla, že je s čísly spokojená.

TenTen a holky jí během jejího krátkého pobytu v nemocnici navštívili víc než jednou a zůstaly tam hodiny ve snaze ji rozveselit. Ino a Temari pokračovaly v rozhovoru a naplňovaly její mysl šťavnatými drby a nejnovějšími novinkami; jednou nebo dvakrát se jim dokonce podařilo ji rozesmát. Byl to však jen lehký smích, vůbec jako ten její obvyklý, veselý a svěží smích. TenTen a Hinata věděly, že nebylo nic lepší, než ji zabavit. Obě blondýnky o jejím těhotenství pořád nevěděly a Sakura to upřednostňovala. Nebyla si jistá, jestli právě teď dokáže zvládnout lítost v očích někoho jiného; už měla dost toho, nést to břímě a zdálo se, že to věděly i její dvě kamarádky, protože o tom nikdy nepromluvili, když jich pět bylo spolu. Jistě, byly tam jemné doteky a významné pohledy, které ji měly utěšit, předat přátelské poselství, které jí říkalo, že jí rozumí. Sakura věděla, že je lepší nepadnout do té pasti a věřit, že opravdu rozuměli, protože by to bylo hloupé. Oni se snažili rozumět a ona za to byla vděčná; možná, do určité míry, dokonce povrchově projížděly, ale to bylo v podstatě všechno. Člověk nikdy nemohl plně pochopit takovou situaci, dokud to nezažil na vlastní kůži a to bylo v pořádku, protože Sakura opravdu doufala, že se nikdy nic takového nestane žádné z jejích kamarádek.

Naruto byl zdaleka nejhlučnější ve svých pokusech jí utěšit. Byl naštvaný a věřil že má na to právo. Sakura mu bezostyšně odmítala říct všechno, co se ten den stalo, všechny události, které vedly k té nehodě, ale blonďákovi stačilo jen velmi málo, aby se naštval. S ním byly věci vždycky překvapivě jednoduché. Když byl šťastný, byl šťastný. Když byl naštvaný, byl naštvaný. A teď byl rozzlobený – velmi rozzlobený. Vše, co věděl – jediné co potřeboval vědět – bylo, že ji Sasuke měl chránit a neudělal to. Dobře si uvědomoval, že nebylo nic, co by mohl udělat, aby té nehodě zabránit, ale také si byl jistý, že Uchiha mohl najít způsob, jak zabránit, aby ona do ní byla zapojena. Ve chvíli slabosti se Sakura přistihla, že s ním souhlasí – blonďák ani netušil, jakou měl pravdu.

Naruto byl také jediný, kdo pochopil, jak hluboce ji tato nehoda zasáhla – kolik starých ran otevřela. Udělal si spojitosti s předčasnou smrtí jejího bratra rychleji, než očekávala, vzhledem k malému množství informací, které mu dokázala poskytnout. Rychle ho však zbavila starostí. To téma bylo tak citlivé a stále jí způsobovalo tolik bolesti, že se mu Sakura chtěla jakkoli vyhnout. Jistě, byla si dobře vědoma, že se takhle nikdy neuzavře a jako racionální člověk, za kterého se ráda považovala, že ním je, také věděla, že to není to nejlepší, ale bylo jí to jedno, protože nechtěla, aby se uzavřela. Nechtěla svého bratra nechat jít. Byl to jediný člověk, který ji bezpodmínečně zbožňoval, a ona na něm chtěla lpět po zbytek svého ubohého života. Šířit tajemství, říkat lidem věci o něm – i když se ukázalo, že tito lidé s ním kdysi byli kamarádi a museli mluvit v minulém čase, když se o něm zmiňují... všechno to vypadalo, jako nechat ho jít – jako nechat své nejcennější vzpomínky vyblednout. A to nechtěla. Chtěla, aby všechny zůstaly pohřbené hluboko v její duši, daleko od krutosti světa, od reality – malý kousek, kam by se vždy mohla uchýlit.

Nebylo překvapením, že přítomnost členů rodiny Uchihů považovala za mnohem uklidňující. Byli klidnější a chápaví, aniž by musela cokoli vysvětlovat, a i když věděla, že to nebylo nic víc než iluze, do které se ponořila, s nimi na blízku měla Sakura pocit, jako by skutečně měla rodinu.