Incomplete ✔︎

3. Starý přítel

„Zemřel kvůli vám!" obvinila je a hlas se jí třásl. „Kdybyste si vzali trochu více svého drahocenného času, abyste ho strávili s námi, všechno by bylo perfektní! Nikdy by nechtěl odejít, nikdy by si nekoupil to auto a já bych určitě nikdy neměla příležitost mu říct, ať mě vezme na projížďku! Kdybyste se jen pro jednou pokusili být rodiči, pořád by byl tady se mnou!"

Všechno se seběhlo tak rychle, že to ani neviděla přicházet. V jednu chvíli křičela a propalovala ho pohledem a v další ležela schoulená na posteli a svírala si teď hořící tvář.

Chvíli jí trvalo, než pochopila, že jí vlastně dal facku.

Říct, že byla překvapená, by bylo slabé; slova ani nevysvětlovala, co v tu chvíli cítila. Bylo tam překvapení, bolest, zmatek. Její otec jí nikdy fyzicky neublížil – sakra, nikdy na ni ani nekřičel. Strávil s nimi tak málo času, než aby našel něco, co ho rozzlobilo, bylo toho tak málo; když se to však stalo, Seiji tam byl vždy, vždy bral vinu na sebe a proto vždy skončili tak, že na sebe křičeli.

Dívala se na něj přes růžové vlasy, které ji spadly přes oči, v jejích rysech byly vidět všechny její emoce. „Nemůžu uvěřit, že jsi mě praštil," promluvila tiše, stále šokovaná. Prostěradlo lehce zašustilo, když se pomalu posadila, než se zastavila, ruka se stále dotýkala její tváře.

„Opravdu sis myslela, že tě nechám říkat všechny ty věci, aniž bych něco udělal, jo?" jeho hlas byl chladný a vyrovnaný. Nezdálo se, že by se ho jeho dřívější gesto dotklo. Ale znovu, nečekala, že to udělá; nikdy se nestaral o její blaho, takže... proč by se staral o to, aby jí ublížil? – „Kde jsou tvé způsoby, Sakuro?" jakmile tato slova opustila jeho rty, rychle si uvědomila, že to nebylo kvůli tomu, že mu řekla, že je vinen za smrt jejího bratra, za co byla naštvaná, ale kvůli jejímu chování.

A bylo to do jisté míry pochopitelné. Ostatně, nikdy se tak nechovala – alespoň ne před nimi. Pokud její rodiče věděli, byla plachá a dokonce zamlklá, nikdy se neodvážila vyslovit své myšlenky a názory nahlas. Ale ve skutečnosti taková nebyla... nebo, fajn, alespoň bývala jiná. Teď... teď měla pochybnosti o své skutečné osobnosti a o tom všem. Už dávno přestala být skutečně šťastná nebo spokojená, ani si nepamatovala, jaké to bylo. Jak mohla vědět, které bylo její skutečné já?

„Myslel jsem, že jsem tě vychoval lépe, než se proti mně takhle stavět," promluvil znovu, aby upoutal její pozornost.

Okamžitě jí žílami znovu projel hněv a jeho dřívější čin zmizel z její mysli; mohl jí mlátit jak chtěl, ale to jí nezabrání v tom, aby mu řekla všechno, co chtěla, co všechno, co potřebovala. – „Ty?" zeptala se a ze rtů ji unikl sarkastický smích. „Ty jsi mě vůbec nevychoval. Já a Seiji jsme byli vychování služebnými, tati. Pamatuješ? Nikdy jsi pro nás nic neudělal, nikdy jsi nás nic nenaučil!" zasyčela a zírala na něj.

„Vždycky jsi byla tak průhledná," zdálo se, že jeho slova nemají žádnou spojitost s tím, co říkala, ale věděla, že je lepší tomu nevěřit. Pokud ji to říkal, bylo to proto, že měl pravdu. „Viděl jsem, že jediné, co jsi chtěla, bylo být blízko nás, i když jsi to nikdy neřekla," – byla docela překvapená, že si toho všiml, ale to ji ještě víc zmátlo. Pokud si toho všiml, tak proč s tím nic neudělal? Chtěl ji vidět trpět, nebo co? „Vždycky jsi byla tak otravná," – Ne, bylo mu to prostě jedno.

Ta slova se do ní zabodla jako nůž; vzduch se jí zadrhl v krku a její pohled se okamžitě zakalil slzami. Vždycky věděla, že ji rodiče nemilují, ale zjistit, že ji nenávidí, bylo něco jiného, ještě bolestivějšího. „Jsi neuvěřitelný," zašeptala a hlas se jí mírně třásl. „Nikdy jsem si nemyslela..." zastavila se a zavrtěla hlavou. „Nikdy jsem si nemyslela, že jsi takový, tati." – Pravdu řečeno, vždycky si myslela, že pod tou chladnou maskou se skrývá něco jiného, něco víc.. Očividně to byla jenom její dětinská představivost.