Incomplete ✔︎

12. Nemůžu

Chtěla křičet. Chtěla vstát a dát mu takovou facku, až by upadl na zem. Chtěla si z něj udělat svůj osobní boxerský pytel.

Ale Sakura věděla, že nic z toho není možné. Protože on měl pravdu – ve všech ohledech. Vzbouřila se schválně, a to nikdy nebylo tajemstvím. A i když si přiznala, že se z toho necítila dobře, důvod, proč to všechno v poslední době dělala, byl ten, že chtěla, aby si jí její manžel všiml, protože chtěla svého manžela zpátky, protože chtěla svému manželovi ukázat, přesně jak řekl, jak se k ní choval. Jistě, měla i jiné důvody, ale tenhle byl absolutní, nejdůležitější, první, který ji napadl.

A ano, on si to nezasloužil. K čertu, že ne, opravdu.

Ale když se zastavil, a otočil se, aby odešel, Sakura si uvědomila, že jí žádný z těch důvodů nezajímá. „Zůstaň," zamumlala, když její ruka sevřela jeho zápěstí, čímž zastavila Sasukeho pohyb. „Prosím."

Sakura nevěděla, proč to řekla. Vážně nevěděla. A když si vzpomněla na svou minulost se Sasukem, uvědomila si, že byla velmi, velmi hloupá a bezohledná, když nechala něco takového vylézt ze rtů. Koneckonců tato dvě prostá slova ji zanechala tak zranitelnou, tak slabou před ním, že nechtěla ani pomyslet na to, co by jí v tu chvíli mohl udělat. Jelikož ho znala, určitě využije svého postavení, té situace – Kdy si nechal ujít příležitost ji zranit? Nikdy. Když se mu naposledy otevřela, bylo to toho dostatečným důkazem.

Krátce přemýšlela, co Sasuke udělá tentokrát. Podívá se na ni tím chladným pohledem, který byl pro něj tak charakteristický a odejde zcela ignorujíc její slova? Smál by – err, ušklíbl by se na ni? Řekne jí, že nestojí za jeho čas? Ukázal by jí to? Nebo to přijme, zůstane a postará se o ni a pak se bude zajímat o to ji ublížit? Sakura nevěděla proč, ale to poslední znělo víc mrazivě než jakýkoli jiný možný scénář.

Možná to bylo proto, že si už něčím takovým prošla – to jednou bylo víc než dost. Tak či onak, věděla, jak moc to bolelo, když viděla, jak se v jednu chvíli chová sladce a mile a pak v další se ji pokouší znásilnit. A nic víc z toho nepotřebovala – ne teď, ne nikdy.

Nicméně, aby byla upřímná, opravdu pochybovala, že ještě někdy uvidí „Sasukeho sladkou stránku – jak to teď nazvala. Neměla ponětí, co v něm tentokrát mohlo vyvolat tu reakci, ale byla si jistá, že to bylo něco z onoho okamžiku. Něco ho muselo donutit udělat to, co udělal, a poprvé za celou tu dobu (předpokládala) udělal něco, co mu říkaly jeho instinkty. Koneckonců, byl to člověk – měl právo čas od času udělat pár chyb.

Nebylo proč popírat, že Sakura chtěla vědět, co to ‚něco' bylo, ale také věděla, že je to irelevantní. Poprvé udělal něco, co nezahrnovalo ublížení jí, ale péči o ní; ten okamžik si užila a nikdy na něj nezapomene. Ale to bylo všechno. Teď už by měla být schopna uzavřít tuto kapitolu svého života.

Ale zdálo se, že osud měl jiné plány.

Opravdu nečekala, že udělá to, o co ho požádala, bez ohledu na to, jak moc o tom v posledních několika minutách přemýšlela. Ale udělal to. Povzdechl si a posadil se, jeho rty se okamžitě otevřely, aby jí položil další otázku. „Jak to, že se to stalo?"

A stejně tak byla zpátky tam, kdy bal předtím, když ho požádala, aby s ní zůstal. Bylo prostě nemožné, soudě podle měkkosti v jeho hlase, podle starostí vepsaných v jeho očích, podle skutečného zájmu, se kterým mluvil; myslet si, že tento muž byl vůbec schopen jí ublížit. A jakkoli to bylo hloupé a šílené, Sakura se rozhodla zbavit všech svých nejistot a užít si ten okamžik, užít si to tak dlouho, jak jen to půjde.