Incomplete ✔︎

5. Impulsivní idiot

O několik okamžiků později se ukázalo, že měla pravdu. Když scházela po schodech, uviděla o v obýváku, jak stojí zády k ní. Musel vycítit její přítomnost, protože se téměř okamžitě otočil, oči měl chladné a masku znova na místě.

Sakura nejprve nechápala, proč na ni vrhl tak chladný pohled – její mysl nedokázala zpracovat skutečnost, že tento muž je ten samý jako před pár hodinami – ale jakmile uviděla kabát v jeho ruce, všechno pochopila.

„Bylas tak smutná, že jsi se šla vyspat s jiným?"

Jakmile tato slova vyšla z jeho úst, její mysl okamžitě zaplavilo překvapení a mohla by přísahat, že na chvíli přestala i pracovat. Jak jí mohl pokládat takovou otázku, když ji právě kvůli tomu utěšoval? Jak si vůbec mohl něco takového myslet? Jak ho jen napadlo, že by něčeho takového byla schopna?

Tohle nebyl ten muž spřed pár hodin. Ne, rozhodně nebyl. Ten muž byl nahrazený chladným, lhostejným a sobeckým idiotem, který dělal ukvapené závěry, aniž by se na chvíli zastavil a zamyslel se nad nimi; nahradil ho stejný muž, kterého si před lety vzala.

Sakura znechuceně zavrtěla hlavou a její nefritové oči ho probodly. „Nepochopil bys, co se stalo, imbecile. Jako bys.." a pak se zastavila, protože se jí v mysli pomalu rodila myšlenka. Proč by mu to měla vysvětlovat? Proč by mu měla říct pravdu? Proč, když ho po tom očividně bylo hovno?

„A co když se to stalo?" zeptal se, když si hrála s pramenem jejích vlasů a na tváři se jí objevil šibalský úsměv. „Oba víme, že nejsem tvá – že jsem nikdy nebyla tvá. Že nikdy nebudu tvá. Nemáš žádné právo mi říkat, co mám dělat." Na chvíli se zastavila, a sešla zbytek schodů. „Kromě toho," pokračovala a protočila očima. „V tuto chvíli si nemyslím, že budu schopna ani opustit dům, když budu vědět, s kolika ženami jsi mě podvedl. Možná s půlkou města."

Otráveně zavrtěl hlavou. „To je jiné," řekl. „Já jsem.."

„Muž," řekla a dokončila větu. „Měla jsem věděl, že na mě použiješ tenhle trik." Usmála se, zavrtěla hlavou a začala pomalu k němu kráčet, zastavila se jen pár centimetrů od něj. „Ale někdy se ptám..." na chvíli se odmlčela. „Jsi muž? Protože to je něco, co jsem nikdy neviděla."

Vše se odehrálo tak rychle, že její mozek měl problém zpracovat jeho činy. Jednu vteřinu stála čelem k němu a cítila se naprosto hrdá na to, jak její slova mu způsobila šok a překvapení v jeho tmavých očí, a v další byla na zádech, v křesle, s ním na ní.

„Co.." zamumlala spíše pro sebe, zprvu nechápala, co se děje. „Co děláš?" křičela a snažila se ho setřást.

„Nikdy jsi to neviděla?" zeptal se, když ji chytil za obě ruce a položil je nad její hlavu, Jeho stisk byl pevný a znemožňoval pohyb. „To je jedno! Uvidíš to teď!" zpočátku nechápala, co tím chce říct, ale jakmile jí rozepnul župan, všechno na ni dolehlo jako tuna cihel.

„Co...?" pokusila se promluvit, ale byla přerušena, když přitiskl své rty k jejím a uvolnil její ruce, aby se ty jeho mohly pohybovat po jejím těle. „Sas..uke – přestaň... k čertu, přestaň!" snažila se promluvit mezi násilnými polibky, snažila se ho od sebe odtáhnout a snažila se udělat cokoliv, aby ho zastavila. Ruce mu zoufale tlačily na hruď, celé tělo se pod ním svíjelo, ale nezdálo se, že by ho žádný z jejích činů ovlivnil; jeho ústa se stále divoce pohybovala proti jejím a jednou jeho rukou ji teď pevně svíral stehno.

„Sasuke, prosím..." prosila, věděla, že jestli ho teď něco může zastavit, jsou to slova.

A měla pravdu. Naštěstí měla. Když ji slyšel, celé jeho tělo se napjalo a on se okamžitě zastavil – hýbal se, přemýšlel, dýchal. Co to právě dělal? Odtáhl se a snažil se ignorovat pocity, které se v něm probudily při pohledu na její slzy a pohnul rukou tak, že jí teď svíral a tahal za vlasy.