Incomplete ✔︎

14. Nešťastné vyrušení

Sasuke si kdysi byl jistý, že moct ji objímat, když spal, byl ráj. Teprve teď si uvědomil, jak moc se mýlil. Protože jestli to byl ráj, tak jak by se říkalo tomuhle?

Její iniciativa ho políbit ho opravdu překvapila. Udělat takové rozhodnutí bylo pro ni docela zvláštní; políbit ho to posunulo na úplně jinou úroveň – na úroveň, na kterou ani nepomyslel, že by ji tak brzy mohl dosáhnout. Ne, že by si stěžoval...

Jejich rty se jemně, skoro láskyplně pohybovaly, všechna slova, která se nedala vyslovit – všechna ta slova, která ještě nebylo třeba vyslovit – se shrnula do toho jednoduchého činu. Navzdory své pověsti Sasuke neudělal žádný pohyb, aby polibek prohloubil, nechal to na ní, aby ho vedla a upřímně souhlasil s jejím nevyřčeným rozhodnutím jít na věci pomalu. Uchiha neměl ponětí, proč mu jeho mysl a srdce říkaly, že to, co teď mají je výjimečné, ale věděl, že si nemůže dovolit to uspěchat a zničit to.

Jedna jeho část se ho snažila přesvědčit, že jediný důvod, proč mu to připadalo výjimečné byl ten, že ho nikdy neodvrhla, protože se jí dařilo vzdorovat příliš dlouho. Další jeho část – ta otravná část, navzdory absurditě věcí, které mu pořád říkala, měla ve většině situací pravdu – popíral to. Říkala mu, že tohle je jiné, ne proto, že by ho nikdy nenapadlo dělat něco takového se svou manželkou, ale prostě proto, že ona byla jiná, protože ona pro něj znamenala víc než všechny ostatní ženy dohromady (a těch bylo dost, věřte mi).

A nehodlal to popírat – Sakura pro něj byla někým výjimečným a neměl problém to přiznat. Nebyla jako ostatní ženy – nikdy nebyla, nikdy nebude – a nebylo to nutně proto, že oba měly potvrzení o tom, že je jeho ženou; nebyla výjimečná, protože s ní měl minulost (takovou, na kterou nebyl zrovna hrdý, ale přesto minulost) a rozhodně nebyla výjimečná protože mu navzdory všemu dala druhou šanci.

Ne. To, co jí dělalo tak výjimečnou, byly city, které k ní choval.

Nechápejme mě špatně – nemiloval ji. Ale za ty roky si k ní vypěstoval city – city, které stále nedokázal pojmenovat. Náklonnost však byla jedním z nich; stejně jako laskavost a dokonce zalíbení a... no, pravděpodobně mnohem víc. Nechystal se je začít zkoušet třídit a pojmenovat, že? Nah... v tu chvíli měl jiné záležitosti, kterým se musel věnovat, jiné věci, na které se soustředit. Jako ona a její polibek, například.

Sasuke nevěděl, jak dlouho to trvalo – a ani ho to nezajímalo. V určitém okamžiku se růžovovláska mírně pohnula, aby byla na kolenou před ním, na okamžik přerušila polibek ale nedala najevo, že by se od něj chtěla vzdálit. Jejich čela zůstala blízko u sebe a obě oči se otevřely ve stejnou chvíli čirou náhodou a okamžitě se na sebe podívaly.

Zajímavé, jak si nikdy nevšiml různých odstínů zelené, které byly kombinované v jejích zorničkách. Byla tam mořská zelená, vojenská zelená, olivová, modrozelená, lesní zelená, smaragdová... ano, tyhle všechny. A zářily tolika emocemi... Sasuke skutečně pochyboval, že by ji kdy dokázal tak dobře přečíst jen pohledem do jejích očí. Ale teď... ale teď dokázal. Protože před ním snížila ostražitost – protože, jak řekla před pár minutami, věřila mu.

Z nějakého důvodu stále nedokázal pochopit, necítil se nijak zvlášť příjemně. Byl v nevýhodě – nemohl to popřít. Koneckonců, když došlo na jejich vztah, musel napravit tolik věcí že by měl být možná šťastný, že nemusí pracovat na tom, aby získal i její důvěru. Měl by být. Ale nebyl. Možná proto, že věděl, to pro ni nedopadne dobře. (A ne, neměl tušení odkdy začal upřednostňovat její štěstí, její blahobyt před jeho).