the one place

.2.

Je druhý den a Alexe probudilo ranní světlo. Nechtělo se mu vztávat a to vůbec a tak se rozhodl natáhnout pro svůj mobil a zkontrolovat zprávy. Našel čtyři oznámení z twiche ale ty hned smazal protože ho to nějak moc nezajímalo. Otevřel instagram a tam toho bylo více. Našel tam čtyři zprávy od Niki. Najel na jejich chat a zjistil že tam stojí toto:

ahuuj :)

nechceš se dneska stavit?

A za tímhle byli dvě roztomilá videa kachniček

Po chvíli dohadování se rozhodli že by mohli jít do parku. Sice se Alexovi vůbec nechtělo ale musel zvednout své drobné tělo a začít něco dělat jako každý normální člověk ve 14:54. Sedl si na kraj postele a u toho si prokřupl snad všechny části těla kde mohl. Dotkl se svými bosými chodidly země a i když ho to opravdu studilo tak své nohy nechal na zemi. Pro dnešek 1:0 pro Alexe. ( Budeme dělat že ten jeden bod ze včerejška pro podlahu neexistuje.) Docupital zabalený ve své peřině s povlečením malých, žlutých, kreslených kachniček do koupelny. Když dodělal svou každodenní hygienu rozhodl se pro svojí ranní dávku nikotinu, takže si opět vylezl na linku a tam si vzal ještě zabalenou krabičku s cigaretami. Ze šuplíku vytáhl zapalovač a došel k oknu. Sice mu nějak moc nevadil kouř ani vůně z cigaret ale nechtěl to mít po celém bytě.

Alex došel pozdě... vlastně jako vždy. Nikdy nepřijde na čas. "No to je dost že jsi přišel ale rekord, dneska jenom o deset minut." Řekla mu Niki před tím než ho objala. Alex se na toto setkání opravdu těšil protože se s Niki neviděl minimálně půl roku. "Pokud mi to nějak pomůže nesu monstříky a kebab. "Řekl Alex s úšklebkem a nadzvedl ruku ve které měl tašku. "Jo tak tím pádem ti je odpuštěno." Řekla Niki s nadšením. Alex se nahlas rozesmál. Věděl že Niki mu vždy odpustí když jde o jídlo. Obdivoval jak je pokaždé nadšená díky pouhé zmínce o tom že pro ní někdo má něco k jídlu. Vždy ho to rozesměje. "Ja to věděl" Řekl Alex se smíchem. Když už se uklidnil podal ji kebab i s monstříkem, ta si to vzala a s úsměvem mu poděkovala.

"Ale no taaaak mě už bolí nohyyyy, chci si sednout" Fňuká Alex asi po hodině neustále chůze. Niki nejeví žádné známky únavy a Quackity nechápe jak to dělá. Není ona náhodou robot? Přemýšlí Alex. "Ne nejsem ale ty by si měl přidat." Očividně nepřemýšlel pouze pro sebe...ups.

Alex se celý unavený konečně dostal domů. Chodili tam pak ještě asi hodinu. Za celou tu dobu nebyla ani chvíle ticha. Alex se pousmál při vzpomínce na jejich dlouhý rozhovor o jejich prázdných, milostných životech. Quackity se rozhodl strávit zbytek dne koukáním na Young royals. Po druhé epizodě ale usoudil že je to obyčejný, přeslazený seriál o středoškolácích a tak to vypl. Vyjel z Netflixu a zapl YouTube kde najel na video od Dreama. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo usnout.

Quackity se se silnou bolestí zad vzbudil. Usl totiž na gauči a tak že jeho záda byla zkroucená na tolik že se nemohl pohnout bez toho aniž by pocítil silnou, bodavou bolest. Posadil se a křupl si záda natolik že se zvuk prasknutí roznesl po celém bytě. Bolest už nebyla tak silná a tak se vydal do kuchyně doplnit svou denní dávku nikotinu a kofeinu. Venku pršelo a tak přemýšlel zda zůstane doma nebo půjde do kasína. Po dlouhém přemýšlení se rozhodl pro možnost druhou. V hlavě se mu otevřela vzpomínka na prohru s Wilburem. Tato vzpomínka ho znepokojovala protože nikdy neprohrával a pak sem přijde někdo nový a jemu se lepí smůla na paty. Jedna jeho část doufá že tam opět bude a tentokrát ho porazí. Bohužel se tomu tak nestalo. Alex si prohlížel celou místnost dobrých deset minut ale po Wilburovi ani stopa. Usadil se ke stolu kde se hrál poker protože nikde jinde nebylo místo. (Pardon ale poker opravdu neumím a ze všech těch online návodu jsem nepochopil vůbec nic takže budete bohužel ochuzeni o průběh hry. ) Dařilo se mu vyhrát všechny tři hry a dostal 1000 žetonů. (Aspoň myslím že to takhle funguje. ) Byl na sebe hrdý. Toto rozhodně přebilo ten špatný pocit z předchozí návštěvy tohoto místa. " Ehm." Odkašlal si někdo za Alexovými zády. Quackity se otočil a za sebou spatřil vysokého bruneta teď už pro něj známý jako Wilbur. Alex na něj hodil nechápavý pohled. Wilba se pousmál a prohlásil. " Mohu si s vámi zahrát pánové ?" Při posledním slově se podíval na Alexe a tím ho rozhodil. Jedná Alexova stránka věřila že ho porazí, ta druhá, kterou se snažil potlačit říkala že to nedopadne dobře.

" Konec. " (Apsolutně netuším jak se to ukončuje takže prostě "konec". Pardon.) Řekl Wilbur s úsměvem na tváři. Hráli něco málo přez hodinu a v jednu chvíli to vypadalo že Alex vyhraje nakonec to dopadlo úplně jinak. Quackity se cítil hrozně. V pokeru snad nikdy neprohrál. Alex popadl svou bundu a vyběhl ven. Slyšel totiž jak si tam o něm pár lidí u stolu povídalo a to ho opravdu rozhodilo. Měl pocit že zrak všech těch lidí se upíra na něj. I když tomu tak nebylo ten pocit ho zžíral uvnitř. Tento hrozný pocit nikdy nezažil a tím pádem nevěděl co dělat. Útěk mu přišlo jako nejlepší možnost. Teď už asi pět minut stojí venku předkrčený tak že se dlaněmi opírá a jeho kolena a zhluboka vydechuje. Nevěděl že ho "pouhá" prohra rozhodí natolik. Nebyl zvyklý prohrávat. Za posledních pět let ani jednou neprohrál, v pokeru do teď ani jednou a na tom se nemělo nic změnit. Když před očima spatřil vysokého bruneta jediné nad čím přemýšlel bylo to že by utekl. Něco ho ale zastavilo, nevěděl co ale něco. Jeho nohy jakoby byli přikované k zemi a on se nemohl pohnout. " Nečekal jsem že by tě mohla prohra natolik rozhodit." Řekl Wilbur s úšklebkem na tváři. " Polib si ." Odsekl mu Alex. Neměl vůbec náladu se s ním vybavovat. Když se narovnal ucítil bodavou bolest v dolní části zad. Alex sykl bolesti. Wilba si toho očividně nevšiml a Quackity za to byl rád. Stačilo mu že ho viděl v tomhle stavu nemusel ještě vědět že ho bolí záda. " Hm...ne." Řekl Wilbur opět se smíchem. " Wilbure, ty jsi hrozný debil. " Řekl Alex a rozešel se domů. Celou cestu přemýšlel nad tím co se tam stalo. Nechápal jak ho to mohlo tak moc rozhodit. Očividně se Wilbur vyžíval v pohledu na to jak s ním Alex opakovaně prohrává. Vztek a bezmoc se výřila celým jeho tělem. Přemýšlel co by mohl zlepšit aby ho porazil. Pro teď je jeho největším cílem porazit ho...aspoň jednou. Alex věděl že se mu to jednou povede...jednou ano.

•Tak jo. Je tu nová kapitola. Doufám že se vám líbila protože za mě je milionkrát lepší jak ta první. Dokonce jsem ji vydal i dřív než jsem očekával což beru též jako úspěch. Doufám že jste si čtení užili ^^
•1159 slov

~Niko~