the one place

..11..

Pov Alex
" Ano. " Špitl jsem skoro neslyšně. " Dobře, tak prostě jdi rovně a já ti slibuju že na tebe dám pozor. " Vážně právě svěřuju svůj život osobě co znám pár týdnů? Wilbure ty budeš moje zkáza.

Pomalu kráčím bůh ví kam, před očima mám pouze černou. Klacíky pod mými a Wilburovými nohami praskají a listí šustí, ptáci cvrdlikají a jarní vánek vane. Vítr si hraje s mými vlasy a příjemně chladí. Will mě celou dobu vede za ruku ale najednou mě pustil. " Jsme tu. " Zašeptal a sundal ruce z mých očí. Wow, byl jsem v úžasu. Nikdy jsem neviděl tak moc krásné místo. Stáli jsme na skále ze které tekl malý pramínek vody, květiny kvetly a včelky je začali opylovat. Sýkorky poletovaly z jedné větve na druhou a veverky jim dělali společnost. Nikde nebyla ani noha jen já, Wilbur a příroda. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl.

Pov Wilbur
Alex tam stál jak zmražený a celé místo si pečlivě prohlížel. Nikdy jsem sem nikoho nevzal takže jsem měl strach o to zda se mu tu bude líbit, očividně jsem neselhal. Pomalu jsem k němu přišel a ze zadu ho objal. Už jsem neřešil zda to je špatně nebo ne. Alex se na chvíli zastavil a přestal dýchat ale po chvíli se vzpamatoval a vzal mé ruce do těch jeho a malinko je zmáčkl.

Po chvíli jsem se odtáhl a z tašky jsem vyndal černý čaj a krabičku cigaret. Alex už seděl na kameni zamotaný ve svých myšlenkách, něco ho tíží ale nemám odvahu zeptat se ho co ho tak očividně zničuje. V hlavě se mi objevil kousek textu písně na které právě teď pracuju a tak jsem si začal potichu zpívat. Pomalým krokem jsem došel k němu a posadil se na studený kámen. " Mohl bys zpívat více nahlas?" Zeptal se mě Alex  ale stále hleděl na pramínek vody co stékal z vrcholu skály. " Co za to ?" Zeptal jsem se výsměšně. " Hmmm... zaplatím kebab." V tu ránu jsem začal zpívat na hlas jak to jen šlo. V půlce jsem zapomněl na svět kolem mě a nic jiného než já a text písně nebylo. Vlastně jsem zapomněl i na to že tu je Alex. Ucítil jsem ruku na té své kterou jsem se držel. " Wille jsi v pohodě?" Zeptal se mě a v jeho hlase byl cítit soucit. Až teď jsem si uvědomil že mi po tváři stekla slza. Jen jsem kývl a palcem si otřel slzu. Tato píseň byla spojena s tím vším co se mi motá hlavou, o panických záchvatech, úzkostech, lásce a všech těch zmatcích co se mi právě dějí.

" Co si něco zahrát?" Zeptal jsem se abych odlehčil situaci. " Klidně ale nevím co." Odpověděl mi Alex zamýšleně. " Můžeme dát pravda nebo úkol." Odpověděl jsem. " Ve dvouch je to na nic, co třeba jen pravdu ?" Navrhl Alex a mně se ten nápad dost zalíbil. " Kývl jsem a naznačil mu že má začít. " Kolik ti je?" Nad jeho otázkou jsem se zasmál.  Vůbec mi nedošlo že o sobě skoro nic nevíme. Mám pocit jakoby jsme se znali celý život přitom je to teprv pár týdnů. " Dvacet šest." Řekl jsem, nacož on jen přikývl. Chtěl jsem mu dávat otázky víc na tělo jenže jak to teď mám udělat, když on se ptá na toto. " Kolik si měl vztahů?" Alexův úsměv vymizel. Řekl jsem něco špatně? " Jeden." Řekl stroze a tiše ale po pravdě jsem se ho rozhodně nechtěl ptát na podrobnosti. Jen z jeho tváře se dalo vyčíst že o tom mluvit nechce a já to respektuju. Alex chvíli přemýšlel ale pak se též zeptal na něco těžšího. " Jaký máš vztah se svou rodinou?"

•Dobře, dobře ano všichni víme že tato kapitola je krátká a vlastně o ničem ale chytám celkem write block tbh takže se omlouvám. I přesto doufám že se vám kapitola líbila
•634 slov
~Niko~