the one place

..21.

Pov Wilbur

Time skip: po té co spadl

Byl jsem dost zmatený když jsem odlepil oči plné ospalků, nebyl jsem totiž ve své ložnici ale v obýváku. Pokusil jsem se posadit jenže bodavá bolest na temeni hlavy mě donutila syknout. " Williame, ležte. potřebujete si odpočinout." Co tady proboha dělá moje sousedka? " Paní Brownová, kde jste se zde vzala?" Optal jsem se postarší paní a můj tázavý pohled jí probodával skrz na skrz. Musím ale uznat že má vždy skvělé sušenky. " Slyšela jsem ránu a tak jsem se šla podívat, když jste neodpovídal tak jsem použila klíče co jste mi věnoval a našla jsem vás ležet na zemi. Všimla jsem si že vám krvácí z hlavy ale nebylo to nic vážného. Postarala jsem se o vás ale bylo tedy pěkně namáhavé vás přenést na gauč. Vy by ste mi ale měl vysvětlit co se stalo." Vysvětlila stařena a mně najednou bylo trapně. Musím ale vymyslet nějakou dobrou lež, nemůžu jí říct že jsem dostal panickou ataku jen kvůli tomu že se bojím toho že jsem gay, pak jsem spadl a byl jsem tak moc neschopný že jsem se ani nedokázal postavit. Ano Wilbure, jsi tak moc neschopný, ani postavit se nezvládneš. Alex rozhodně ani jednou nepomyslel že by někdy měl něco s takovou nulou jako jsi ty. Opět se vrátily ty strašné myšlenky. " Když jsem vstával z postele, tak jsem vstal moc rychle, zamotala se mi hlava a před očima se mi objevilo černo." Když žijete v přísné rodině, lžete bez mrknutí oka. Tohle vlastně ani není uplě lež, jen necelá pravda. Žena si jen zamumala něco sama pro sebe a odešla do kuchyně. Nešlo nepoznat co za jídlo vaří, lahodná vůně bramboračky provoněla celý byt.

Stařena mi podala misku a já se pokusil si sednout, tentokrát úspěšně. " Tak já už půjdu, kdyby cokoli, můj telefon znáte." Pravila stařena a chytla mou ruku. " Opatrujte se Williame, byla by škoda přijít o tak laskavého člověka jako jste vy." Toto byla poslední slova než s úsměvem odešla domů. Nestihl jsem jí ani poděkovat, tím jak moc jsem byl zaskočený.

Když jsem přiložil lžíci ke svým rtům tak se mi sevřel žaludek. Nemohl jsem to sníst. Žaludek mi to nedovolil. Prosil jsem sám sebe at prostě jen otevřu ústa a sním to jenže to nešlo. Vidíš, už ani najíst se nezvládneš, jsi nula nic víc. Opět na mě řval ten zasraný hlas, nemůže už prostě sklapnout? Zase, pořád se to opakuje a nedá mi to pokoj, je to jako parazit co mě zžíra zevnitř. Ne já se tomu všemu postavím, když se tomu nebudu bránit opět skončím tak jak minule a to nemůžu dopustit. Přiložil jsem lžíci k ústům a obsah spolkl. I přes to jak lahodné to jídlo bylo jsem nemohl sníst další. Zvedl se mi žaludek a já věděl že s další lžící půjde obsah mého žaludku ven.

Po té co jsem se snažil do sebe nacpat polévku, samozřejmě neúspěšně jsem usl. Prospal jsem asi tři hodiny. Vlastně se už cítím úplně v pohodě když opomenu bolest hlavy po mé ráně. Zjistil jsem že mám pár zmeškaných hovorů od George. Nemám náladu ani energii se s ním vybavovat a tak to prostě ignoruju. I přes silnou bolest co jsem ucítil když jsem vstal jsem se rozešel do kuchyně pro monster. Od návštěvy Alexe mi jich tu ještě pár zbylo. Musel jsem se pousmát nad tou vzpomínkou. Jeho smích se mi rozezněl v hlavě, ten pocit svobody pokaždé co jsem s ním, příjemný pocit v břiše co přichází s každým naším dotekem. Sakra, sakra, sakra , musím přestat takhle myslet. Z vodky už taky dost ubylo, srát na naše játra, trochu alkoholu neuškodí navíc yolo. Do prdele zním jak můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec, jsem jako můj otec. Ta slova se mi rozléhají v hlavě jako nekonečná ozvěna. Opět se ozývá ten otravný hlas, snaží se prodrat na povrh, způsobit opět myšlenky na ublížení sám sobě, opět, opět, opět, pořád dokola to samé. Vší silou jsem bouchl do kuchynské linky. " Kurva!" Zařval jsem z plných plic. Já už tohle do prdele nevydžím.

Nazul jsem si boty a vyběhl ven. Chladný vítr si pohrával s mými vlasy což bylo vlastně i příjmné. Rozběhl jsem se neznámo kam.

Vlastně ani nevím kam, prostě jen běžím, plíce mě pálí ale to mi je ukradené. Nohy už na mě řve at se zastavím ale já nechci. Pořád mám před očima ty skvělé vzpomínky, NE musím na ně přestat myslet. Vůně kterou jsem cítil když jsem poprvé objal Alexe, touha dotýkat se jeho těla, líbat jeho růžovoučké rty, hrát si s jeho havraními vlasy, šeptat mu sladké řeči a koukat u toho jak se červená, procházet se po pláži ruka v ruce ah bože musím na to přestat myslet. tohle všechno musí zmizet z mé hlavy, nemůžu všechno toto chtít. Zařval jsem z plných plic, které začali pálit ještě víc, v krku mě škrábe ale já ještě nehodlám zastavit.

Zem mi pod nohama mizí a větvičky praskají, listí šustí a já zhluboka vydechuji. Musím znít jak kachna co se snaží kvákat po té co jí přejel parní válec. Před očima se mi objevila vzpomínka na Quackityho u rybníčku, jak vesele pohazoval rukama a rozplýval se nad těmi malinkými stvořeními. Ještě víc jsem zrychlil. Tohle všechno musí skončit, nesmí to být takto, musím ho dostat z hlavy. Začal se mi zvedat žaludek, teprve toto mě donutilo se zastavit. Nemohl jsem popadnout dech a jsem si jist že za pár minut půjde celý obsah mého žaludku ven. Z očí mi začali pomalu ztékat slzy, jedna za druhou, byli tak moc souměrné až mě to začíná děsit. Jsem stejný jako on, jako můj otec, jen zbabělec co utíká před svými problémy. Musím se přestat bavit s Quackitym , nadobro. Nemůže to být tak těžké, známe se sotva pár týdnů, musím to udělat nebo mě to dožene k šílenství. Můj mozek na mě ječí ať na něj zapomenu, jenže mé srdce stále line k těm krásným očím, rtům, vzpomínkám, objetím, letmým pohledům, hlasu. Alexandře donutil jsi mě zpochybňovat vše na sobě ale i tak tě miluju, a to mě jednoho dne zníčí.

•Snad se kapitola líbí, jsem rád za každý komentář a hlas takže se neboj cokoli napsat.
•Po dlouhé době delší kapitola takže snad líbí.
• myslíte že to Wilbur vydrží dlouho? Protože já sám si myslím že to nebude úplně nejlehčí ale tak kdo ví jak to dopadne.
•1088 slov
~Niko~