the one place

..20..

Pov Wilbur

 Time skip: dva dny po tom co se rozloučil s Quackitym

Jsou to už dva dny, v hlavě mi pořád běhají vzpomínky s Quackitym, snažím se na to nemyslet jenže ta otázka se mi objevuje v paměti neustále. Nejsem náhodou gay? Neustále nad tím přemýšlím a mám pocit že mi praskne hlava. Byl už jsem i tak moc na dně že jsem si na googlu našel nějaký test s nápisem " JSEM GAY? " vlastně nic víc než to že spím nebo přemýšlím nedělám. Nemam energii na nic jiného. Vlastně jako právě ted. Vstával jsem před hodinou a už zase sedím na posteli a snažím se najít motivaci jen na to abych došel do kuchyně si pro něco k jídlu. Nemám energii absolutně na nic, já jsem uplně na nic. 

Jsou to dvě hodiny od toho co jsem vstal, nepohl jsem se ani o centimetr. Držte už hubu! Řvu na hlasy v mé hlavě co se nehodlají uklidnit. Pořád mi jen připomínají že jsem na nic, že nic nezvládnu, že jsem nikdy nic nezvládl. Po tváři mi stekla slza, pak další a další až jsem je přestal počítat. 

Z pár slz se stal hysterický pláč, tohle ty hlasy chtěli, chtěli at jim opět podlehnu, at opět nenávidím vše co se týká mě. Nemohl jsem popadnout dech, vždy jsem se zasekl v půlce nádechu a pak jsem se rozkašlal. Nenávidím to, nenávidím tyhle stavy, nenávidím svůj mozek, nenávidím sebe. 

Když už to bylo lepší tak jsem se snažil postavit, povedlo se mi totiž nějak se přemístit z postele na tvrdou zem. Chytl jsem se o rám postele a snažil se postavit, nohy se mi podlomili a já opět dopadl na tvrdou zem. Nic nezvládneš, už ani nezvládneš se postavit. Vysmívali se mi hlasy v hlavě. Chtěl bych  se opět zahřát v náruči mámy, cítit její parfém, to jak mě hladí po vlasech a říká mi abych se přestal bát té příšery pod mou postelí. Zklamal jsem jí. Nic víc než samotu si nezasloužím. Tak moc rád bych se právě sbalil a odjel za ní do Londýna, pocítit opět jaké to je mít rodinu. Jenže já to celé posral, můžu být rád že mi zbyl Tommy.

 Ani jsem si to neuvědomil ale už jsem dýchal normálně, slzy už se taky vcelku uklidnili tudíž jsem doufal že se mi povede vstát a tentokrát  bez pádu. Omyl, když už jsem stál, před očima se mi objevilo černo, pak už nevím nic 

TAAAAAK normálně chci famfáry, dvě kapitoly za den, cítím se extra produktivně ngl.Doufám že se vám i přes její depresivní atmosféru líbila. Snad vám vyhovuje i po dlouhé době pohled Willa protože mně to po pravdě celkem chybělo. Nevím zda to mám jen já ale postavy o kterých píšu mi vždy nějak přirostou k srdci a je mi jich líto v těžkých chvílích, možná jsem jen divný idk. 

474 slov 

Niko