the one place

..9..

Pov Alex

Ráno mě probudilo světlo, podle síly slunce jsem odhadl že je tak dvanáct hodin v poledne. Ze včera si toho moc nepamatuji, jediné co vím je to že jsme hráli pravda nebo úkol, pak Will zpíval a nakonec jsem zvracel...kde mě Wilbur objal. Vše mám v mlze, hlava mi třeští a oči mi za chvíli asi vypadnou ven. Každý jeden paprsek poledního slunce je stejně ostrý jako malé střípky skla. 

S hlasitým zabručením, které ze mě vylezlo po té co se mého chodidla dotkla země, jsem vstal z postele. Až teď jsem si uvědomil že mám na sobě Wilburovu mikinu. Nic lepšího než nasát vůni z jeho rukávu mě nenapadlo. Jeho vůně pro mě nebyla neznáma spíš naopak. Voněl jako prášek na praní. Když jsem přičichl ještě jednou ucítil jsem jemný náznak borovice a lesu. Připomnělo mi to jak jsem si jako malý chodil do lesa dělat lodičky z kůry stromů, která byla popadaná na zemi. Pak jsem je vypustil na řeku která tvořila hranici mezi vesnicí ve které jsem bydlel já se svou rodinou a městem. Dokázal sem tam stát klidně několik hodin dokud se lodička neztratila z mého dohledu. S postupem času se z lodiček vytvořených z kůry staly malé dřevěné sošky které jsem vyráběl pokaždé co jsem přišel ze školy. Teď ale spět k voňavce. Musím uznat že kombinace jeho voňavky a pracího prášku je opravdu příjemná. Po chvíli už mě z té vůně začal pálet nos a tak jsem se rozhodl učinit to proč jsem vůbec z té postele vstal. 

'' Alexi, ty už jsi vzhůru? '' Zeptal se Clay když došel do kuchyně zrovna když jsem si napouštěl sklenici vody. Jen jsem přikývl a z plna hrdla se napil. ''Dáš si něco k jídlu?'' Zeptal se po chvíli a v ruce svíral cereálie. ''Nesnídám ale celkem bych si dal kafe a cigaretu.'' Řekl jsem bez přemýšlení. Cigareta mi opravdu chyběla, když nad tím tak přemýšlím, uvědomil jsem si že včera jsem měl asi jen dvě, což je opravdu rozdíl oproti mým klasickým cca deseti za den. ''Dobře tak já ti udělám kafe a ty si mezitím můžeš jít zakouřit.'' Řekl mi Clay s úsměvem a já si šel pomalu níčit zdraví před barák. 

''Zlato! Will už prý půjde." Zakřičel George na Dreama. Já jsem si ještě balil ale ostatní už šli. Opět jdu jako poslední... super. Z nějakého nejasného důvodu mě napadl celkem šílený nápad. Vstal jsem na nohy a asi nejrychleji za svůj život jsem vyběhl ven za Wilburem. Nestihl jsem si ani nandat boty, au au moje krásné nožičky. Wilbure dlužíš mi pedikuru. Na celou ulici jsem zařval jeho jméno a on se zastavil. Doběhl jsem k němu celý zadýchaný. " Alexi ?" Zeptal se celkem zmateně Will. " Já jenom, chtěl jsem ti poděkovat za to jak si se tam o mě postaral." Řekl jsem, když už můj hlas nezněl jako když se v konvici vaří voda. " Ale prosím tě, nemáš mi za co děkovat, rád jsem pomohl, navíc toto by udělal každý." Řekl Wilbur s naprostou lehkostí že bylo zcela zřejmé že to myslel vážně. Abych byl upřímný cítil jsem se provinile že kvůli mně vstával tak brzy a ještě to pak celé musel uklízet. Pravda taky je že bych s Wilburem chtěl trávit více času, chodit po městě a povídat si o životě. Nebo jít na louku, lehnout si do trávy, pozorovat slunce dokud se neprostřídá s měsícem a na nebi se neobjeví tisíce malých flíčků." Alexi, posloucháš ?" Zeptal se mě Wilbur a rukou mi zamával před obličejem. Očividně jsem se zamyslel na moc dlouho. " Promiň, co si říkal ?" Řekl jsem a hodil po něm omluvný pohled. Až teď jsem si uvědomil jak moc dráždí slunce mé oči, budu si muset vzít sluneční brýle. " Říkal jsem zda se nechceš jít projít do parku." Zopakoval Wilbur svou otázku. Zevnitř jsem radostí snad explodoval ale na venek jsem nedal nic znát. " Rád půjdu ale musím si vzít ještě batoh." Řekl jsem a věnoval mu úsměv. Aspoň v jedné věci teď mám jasno... už se nenenávidíme. 

•chci fanfáry, dokázal jsem napsat i druhou kapitolu za den. ( Toto ale nebude klasikou, bylo to pouze jako kompenzace za tu předchozí krátkou)
• Tato kapitola je ještě kratší než ta před tím ale sloužila spíš jako spojka mezi dějem.
• I přez to jak je tato kapitola krátká a bezvizmná doufám že jste si ji užili.
• za každý komentář jsem rád. Můžeš napsat klidně i nějakou chybu nebo třeba něco vtipného k příběhu, rád si přečtu všechno a všechno mi udělá radost.
• 755 slov
~Niko~