the one place

.3.

Pov Wilbur
Viděl jsem jak Alex rychle vyběhl ven. Měl jsem co dělat abych se nezačal smát. Bylo vtipné vidět jak je do celé té hry tak moc zažraný že si nevšiml mých, tak moc očividných podvodů. Hlupák, měl by si víc všímat lidí kolem sebe.

"Není zvyklý prohrávat. Za tu dobu co sem chodím tak v pokeru ani jednou neprohrál a věř mi že já sem chodím už nějaký ten pátek." Pošeptal mi postarší pán a tím mě vyrušil z přemýšlení.

To ho vážně tolik rozhodila ta prohra? Jak dlouho už sem chodí? V hlavě jsem měl hrozně moc otázek. Někde v té malé věci v mé hlavě kterou všichni nazývají mozek se zrodil nápad, jak ho ještě víc naštvat. Sebral jsem si své věci a bez rozloučení jsem vyšel ven.

Alex se tam skláněl a z hluboka dýchal. Dobře, tohle už možná trochu přehání. Bože to si myslí že nikdy v životě neprohraje? Snažil jsem se nesmát ale ve chvíli co jsem promluvil tak to nešlo. Skoro jsem vyprskl smíchy. "Nečekal jsem že by tě prohra mohla tolik rozhodit. " Řekl jsem s úšklebkem typu snažímsenesmátalenejdeto. Když se Alex narovnal sykl. Takže ho nerozhodila jen prohra? "Polib si." Řekl rádoby drsně.

Měl jsem co dělat abych nevyprskl. Očividně není zas tak drsný jak se snaží vypadat. " Hm...ne ." Řekl jsem s naprostou jistotou. Baví mě ho provokovat. Alex se na mě podíval zoufalým pohledem. Očividně ho to vůbec nebaví. Mně to je ale jedno. Baví mě si z něj dělat srandu. "Wilbure ty jsi hrozný debil." "Jo tak tohle mi říká hodně lidí musel jsem se zasmát nad jeho "originalitou". Otočil se a odešel. Ale no taaaak. Měl tu ještě být a hádat se se mnou. To má snad něco lepšího na práci než se hádat s někým kdo ho očividně tolik sere?

Baví mě vidět že je zoufalý. Baví mě vidět jak vždy ten plamínek v jeho očích vyhasne když ukončím hru, baví mě sledovat to jak si trhá vlasy kvůli prohře. Možná jsem malinko psychopat ale komu to vadí?

To jak nad ním vyhrávám ho ničí a mě baví. Tohle místo se mi líbí ještě víc než když jsem sem šel po prvé.

Jedné mojí části bylo líto že se teď cítí smutně kvůli mně ale ta druhá ho chtěla poznat. Zjistit jak se chová jinde než v kasínu. Jak se chová se svými přáteli. Pousmál jsem se při představě že by jsme někdy mohli být přátelé. Když nad tím tak přemýšlím tak ta představa není zas tak špatná, vlastně se mi líbí. Možná bych mohl zkusit být milejší a spřátelit se s ním. Ne bože Williame nad čím to přemýšlíš. Tohle je dost nahovno nápad. Bože proč nad tím vůbec přemýšlím? Jde vidět že o to nestojí. Jsme nepřátele a tak to i zůstane. Stál jsem tam zabořený ve svých myšlenkách.

Někdy mám vážně pocit že mám rozdvojenou osobnost, v jednu chvíli se maniakálně směju nad představou že bych ho znovu porazil, že bych opět viděl jak si trhá vlasy, kouše rty, drtí kůžičku kolem jeho nehtů a v tu druhou se s ním chci spřátelit? Nad tím jsem se kysele zakřenil a a vytáhl cigaretu, tu jsem zapálil a stále s úsměvem na tváři nasál nikotin do plic a kouř následně vydechl.

Mé břicho se projevilo a tak přemýšlím zda si něco objednám nebo uvařím. Nakonec se rozhodnu pro vaření. Je to asi dost neuvěřitelné ale vařit umím a dá se říct že i dobře. Egoista time. Teď ale přichází ta nejtěžší otázka. Co si uvařím?

Chodím s košíkem v ruce a nic mě nenapadá. Karbanátky? Těstoviny s kuřecím masem? Rizoto ? Ani jedno se mi moc jíst nechce. Bože tak moc chci zpět tu dobu když jsem přišel domů ze školy a doma na mě čekalo navařené jídlo od mámy. Máma mi dost chybí, sice jsme se nějak nerozhádali ale moje minulost ji nějak extra nepotěšila, už několikrát jsem seděl nad mobilem a snažil se vyťukat její číslo...vždy mi to něco překazilo, buď má mysl nebo povinnosti. Dlouho jsem ji neviděl a fakt mě to štve...občas mi vážně chybí teplá náruč mojí maminky.