Zapomeň

Modré světlo

Celý týden se neuvěřitelně pomalu vlekl. Člověk by si řekl,že už třeba je konec a bude vše v normálu, ale to jsem se pletla. Snape po mě každý den házel obličeje a neustále se snažil se mi dostat do hlavy. Jeho pokusy byly bohužel slabé a nepochodil. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mi to nedělalo škodolibou radost. Vidět ho pokaždé,jak se urputně snaží a bez výsledku? Ta reakce stála za to. Samozřejmě se to hodně odráželo ve výuce. Byl nepříjemný, chladný a velmi ho rozčilovalo úplně vše, dokonce jsem se přistihla,že i můj povzdech byl moc.

,, Místo vzdychání byste měla se soustředit na Váš lektvar, který se ani za mák nepodobá doušku smrti." Plivl to po mě tak, že jsem si imaginárně utřela slinu z obličeje.  Někteří z Nebelvíru se zasmáli a to Snapeovi neuniklo.

,, Srážím Nebelvíru dvacet bodů!"

,, Pane profesore, to je ale nefér." Ozvala se Hermiona. Celá třída se na ni otočila.

,, Srážím Nebelvíru pět bodů, v hodině se hlásíme, slečno Grangerová."

Po zbytek dne už to probíhalo vcelku dobře. Po hodinách jsem se vydala k famfrpálovému hřišti. Trénink měl samozřejmě Zmijozel.

Dracovi to náramně šlo, ostatně jako zbytku týmu. Po hodině tréninku se začalo mírně zatahovat. Kluky to nijak neomezovalo, ale já rozhodně nechtěla trávit den na dešti. Vydala jsem se pomalu do hradu. Po cestě jsem z nudy kopala do kamínků a všeho,co jsem potkala.

,, To bude paráda!" Zařval někdo vedle mě mimo cestu. Dost jsem se lekla.

,,Potichu!" Utišil ho ten druhý.

Samozřejmě Zmijozelská povaha mě donutila jít šmírovat. Na pařezu byly vyskládané nějaké lahvičky s tekutinou a kotlíkem a nad nimi stál Harry Potter a Ronald Weasley. Nečekané. Slavné trio, akorát Hermiona tu chyběla.

,,To bude něco, až to dáme dohromady, konečně budou naše šance na famfrpál vysoké." Zasmál se až ďábelsky Harry a dál četl nějakou knížku v černé vazbě. Ron mu jen přikývl.

Něco měli v plánu, bohužel nečekali, že o jejich plánu někdo ví. Kdo by proboha něco vymýšlel v lese a ještě u hradu a cesty,kde chodí kde kdo? Jen tupci. Teď co mám dělat? Říct to řediteli jako práskač nebo to obrátit ve svůj prospěch? Ještě chvíli jsem je poslouchala, až jsem zjistila, že se jedná o košťata. Bohužel víc jsem nepochopila. S informací o budoucím útoku a dobrým pocitem jsem se vracela do hradu.

Po vydatné večeři a vymletí hlavy od Parvati, jsem šla přímo za Dracem.

,,Draco, musíme si promluvit,vím něco,co by nám mohlo pomoci a naopak někomu uškodit."

,,Povídej, jsem jedno velké ucho." Začal se tajemně usmívat a založil si ruce v boku.

Vše jsem mu řekla a on je kýval a nakonec se dal do smíchu. Konečně to Nebelvíru vrátíme. Vymysleli jsme plán a hodlali ho uskutečnit. Famfrpál se konal za dva dny a naše kroky byly dokonale promyšlené.

Nastal den D. S Dracem jsme šli do přístěnku, kde jsme měli košťata. Samozřejmě, malé ampulky, které při větší rychlosti nebo nárazu explodovaly a začaly by hořet. Musela jsem uznat,že tohle měli dobře promyšlené. Vše jsme opatrně vyndali a teprve teď začala sranda. Vydali jsme se k Nebelvíru a pomocí kouzla Alohomora jsme odevřeli přístěnek. Vrátili ampulky na jejich místo na nebelvírská košťata a zavřeli dveře. Museli jsme se s Dracem strašné smát. Co čert nechtěl....

,, Přijde vám něco k smíchu?" Se zaujetím se na nás podíval Snape se založenýma rukama na hrudi.

,, Jen jsme procházeli, už jdeme pryč ." Draco se usmál a začal kráčet pryč. Mě bohužel ten starý netopýr chytl za paži.

,, Hrajete na tenkém ledě, slečno Blacková."

,, Já? Stejně se zajímáte o mě jen proto, protože Vám to Brumbál řekl,tak si tohle chování nechte na někoho jiného." Dost mě vytočil a už jsem se chtěla sebrat a odejít.

,, Jak to se mnou mluvíte, co si to dovolujete?"

,, Vám přijde normální mě sledovat,kam jdu, jsem asi slepá ne? Zanecháváte po sobě stopy magie." Podívala jsem se mu do očí a neuměla vyčíst jeho reakci.

Podíval se na mě se staženými rty a už jsem v dálce viděla jen černý plášť,jak vlaje.

Jedna nula, Severusi.

Zápas probíhal náramně, Nebelvír chvilku vedl, ale najednou začalo hořet Ronovi koště. Musela jsem se začít smát, tohle jim patřilo. Rona naštěstí zbrzdila profesorka McGonagallová a bezpečně ho dopravila na zem. Všichni byli zaskočený,jak se to mohlo stát. Samozřejmě Zmijozel o ničem nevěděl a dělal,že soucítí. Díky tomu na chvíli přerušili zápas. Cítila jsem něčí pohled. Otočila jsem se do strany a vzadu seděl Snape. Do prčic. Jeho pohled naznačil, že to ví moc dobře,odkud vítr vane a že mě trest nemine. Pak koště shořelo i Harrymu a Brumbál musel ukončit celou hru.

,, Do ředitelny." Sykl Snape na mě a v zápětí i na Draca. A je problém.

Cesta do ředitelny byla v duchu klidném. Draco s bledým obličejem a za ním pár metrů cupital Harry a Ron. Oba nás propalovali pohledem. Snape nás vzal přes chrlič a my stanuli před Brumbálem.

,, Tak mi řekněte,kdo to udělal." Brumbál byl opravdu naštvaný.

Mluvit pravdu nebo hrdinsky zapírat?

Řekni mu pravdu. Zaznělo mi v hlavě .

,, Pane profesore, když jsem se procházela lesem ze stadionu,.. " vyprávěla jsem mu vše a Brumbál si hladil svůj plnovous a Snape mlčel. Harry s Ronem měli připomínky, ale Brumbál je umčel.

,, No a tak se to stalo," zakončila jsem monolog.

Brumbál chvíli hledal slova a nakonec jsem mu dovolila se mi podívat do vzpomínek. Pak jen řekl mě a Dracovi,ať odejdeme a že nás náš ředitel koleje potrestá. Harryho s Ronem si tam nechal. Co řešili nebo jaký trest dostali, jsme se nedozvěděli.

Po cestě na kolej nás zastavil Snape.

,, O půlnoci přes hradem, půjdete za trest sbírat bylinky do lektvarů. Ani o minutu déle." A zmizel. S Dracem jsme si oddechli.

Už se blížila půlnoc. Oblékla jsem se a vyrazila s Dracem před hrad. Byla tma a celkem chladno. Snape tam byl na minutu přesně. Jak nečekané. Vzal nám hůlky a šli jsme.

Cesta byla dlouhá a temná. Jediné,co osvětlovalo cestu byla Snapova hůlka. Chvílemi mi přišlo,že nás něco sleduje. Cítila jsem dech na svém krku,ale nikde nikdo. Nedala jsem tomu váhu.

Zhruba po půl hodině jsme měli půlku za sebou a za námi se ozvalo vytí. Snape zpozorněl a okamžitě zavelel k ústupu. Téměř jsme utíkali, Snape se moc neotáčel a já, šikovná , jsem zakopla a oba zmizeli ve tmě. Hůlku jsem u sebe neměla, protože nám ji vzal.  Snažila jsem se postavit, ale něco mě srazilo do země. Rychle jsem se otočila na záda a viděla to. Vlkodlak. Jemně ho ozářilo světlo z měsíce.

Jeho dech bych odporný, smrděl po shnilém masu. Strašně jsem se bála, ale cítila jsem něco povědomého. Vlkodlak ze mě sundal tlapu a odešel. Nezdálo se mi chování vlkodlaka normální a Zmijozelská povaha se opět probrala a já ho následovala. Byl zraněný, kulhal. Když došel k jezírku, jen se napil a klesnul na zem. Jeho oči se pomalu zavírali a těžce dýchal.

Tak děsivé stvoření a teď bylo naprosto bezmocné. Přišla jsem k němu a chtěla mu pomoct. Cítila jsem,jak jeho duše neuvěřitelně trpí. Pak mi to došlo, byl to člověk. Snažila jsem se to zvíře zklidnit ale čím dál víc jsem se snažila,tak to bylo horší. Zavřela jsem oči a přiložila ruce na hruď vlkodlaka. Jako kdybych se napojila na jeho oběhový systém. Cítila jsem neuvěřitelnou bolest a strach. Bolest vystřelovala až do morku kosti. Z rukou mi začalo sálat modré světlo. Poslední, co si pamatuji bylo to, že jsem pocítila úlevu. Sladkou úlevu.

Konečně spánek bez nočních můr