Anarchy l.h.

Chapter 3 || Přeživší

Okolo mě byla mrtvá těla. Jen jediný Mike stál a prohlížel si mrtvá těla. Jak romantická chvíle.

"Umřeme taky?" Zeptala jsem se, se strachem.

"Ano" odpověděl Mike a jemně odkopl jedno z těl. To nebylo to co jsem chtěla slyšet.

"Ale ne na Euthanazii, kterou nám píchli" uchechtl se. Mě tato chvilka nepřišla moc vtipná, ale došlo mi že tady Mike, je rozhodně optimista každým coulem. Byl tak klidný a snad u každé věty měl na rtech podivný ušklebek.

Pomalu jsem zavřela oči a pokoušela si uvědomivat to co se tu vlastně děje. Najednou jsem na své ruce cítila stisk a prudce jsem s sebou škubla. Rychle jsem otevřela oči.

"Klepeš se" Konstatoval Mike. Měl pravdu. Mé tělo bylo celé rozklepané. Slabost.

Slabost- Jsem tak slabá nebo ne? Stojím v místnosti plné mrtvých lidí - které jsem viděla umírat - nemohu být tak slabá, že ano?

"Jsi tak klidný" řekl jsem jako by jsem ho z něčeho podezdřívala.

"Já vím" sykl. A prude pustil mou ruku. Obrátil se a odešel na druhý konec místnosti.

Dveře zavrzali a rozletěli se.

"Čas se přemístit smradi" do místnosti vpadl ten kudrnáč. Harry? Přemístit? Co? Co tím myslí? Moje otázky byli naprosto zbytečné. Věděla jsem že mi na ně stejně nikdo neodpoví.

"NO TAK POJĎTE!!" křikl hlasitě a se silným stiskem mě chytil za paži. Snažila jsem se z jeho stisku vymanit, ale neměla jsem nejmenší šanci. Slabost. Kamsi mě táhl a Mike šel za námi. Po chvíli mě pustil a nechal mě jít samotnou. Chtěla jsem se zeptat kam jdeme, ale pocit ve mě mi to nedovolil. Neumíte si představit ten strach, který ve mě panoval. Bylo to něco nepopsatelného. Můj život byl vždy až moc sterotipní a já si nepqmatuji že by jsem z něho chtěla nějak vystoupit. Harry se zastavil u normálně vypadajíc dveří. Silně na ně několikrát zabouchal. Ve dveřích se oběvil Lukas. Začali si povídat. To byl ten moment, kdy jsem začala hledat unikový východ. Pomalu jsem začala couvat.

"Co to děláš" sykl na mě potichu Mike. Dal pozor na to aby ho neslyšeli.

"Ale nic" sykla jsem sarkasticky. Pomalu jsem se rohlédla po dlouhé chodbě a potom jsem hned věnovala pohled dvoum vojínům, kteří se stále věnovali své konverzaci. Pomalu jsem začala couvat dozádu a díky tomu jsem schytala nechápavý pohled od Mika. Ať mi ani neříká že se mu v hlavě nepromítla ani jedna myšlenka o tom že by mohl utéct.

Udělal jsem ještě jeden krok dozádu a rychle se rozeběhla. Běžela jsem dlouhou chodbou, která vypadala jak po útoku Hitlera. Byla celá rozpadlá. No skoro celá. Vzhledem k tomu že jsem dost líny tip člověka tak hádám že takhle rychle jsem ještě neběžela. Rychle jsem kmitala hlavou ze strany na stranu aby jsem zjistila kde jsou nějakě dveře, ale narazila jsem na více nepříjemnou překážku než je mé dilema 'Kde jsou dveře' ale zjistila jsem že chodba po, které jsem doposud běžela se roztrojuje.

'Sakra' šeptla jsem stojící na rozcestí. Dlouho jsem se nerozmýšlela, neboť mi to mozek nedovolil. Samozdřejmost. No možná reflex.

Samozdřejmost- byla to že utíkám, ale nikdy v průběhu tohoto běhu mě nenapadlo jaký by to mělo následek. Jaký by to mělo následek kdyby mě jeden z nich chytil. Co by se stalo? A až v tu chvíli mi mozek doručil ten fakt že by mě klidně mohli mučit. Třeba jak v American Horror Story, ale na druhou stranu je to snad nemožné. A nebo není. Snažím se jen zahnat mé pochmurné myšlenky pryč z mé mysli. Cítím jak mi po čele stékají kapičky potu. A nohy mi pomalu, ale jistě odumírají. Plíce jakoby neexistovali. Rychle se stahují a já mám pocit jako už by mi ani nesloužili k dýchaní. V podbřišku cítím silné píchání a to jen proto že na hodinách tělesné výchovy jsem byla ukrytá v zádu u žíněnky s mou kamarádkou Juliet a jen jsme se smáli tomu jak všichni ostatní dychtivě cvičí.

Zahlédla jsem dveře. Z posledních sil jsem k nim doběhla. Dveře. Byli moje záchrana. Rychle jsem popadla kliku. Nic. Znovu. Nic. ZNOVU. NIC. ZNOVU Z NOVU A ZNOVU. byli zamčené a já? Jsem je nemohla otevřít. Pomalu jsem se otočila a opřela se o dveře. Chtěla jsem po nich sjet dolů aby to dodalo efekt horrorového filmu, ale překazil mi to výkřik. Můj výkřik. Přimáčkla jsem se na dveře. S těží jsem chytala dech už jen kvůli mém běhu.

"Proč si to stěžuješ" šeptl Lukas, který stál asi metr ode mě. Nechápala jsem to, kde se tady vzal. Jak se sem dostal? Ticho. Na chodbě vládlo ticho. Možná jediná věc která byla slyšet byl zvuk toho jak se snažím klidněji dýchat, ale šlo to hořkotěžko, neboť palčivá bolest v mém se drala na povrch a já sotva popadala dech.

"Vážně jsi si myslela že utečeš?" řekl s marností v podtónu. Ano. On se uchcechtl "To jako vážně?" udivil se smíchem. Jen jsem na to jemně přikývla. "Odtud jen tak neutečeš. Nadzvedl pravý roh rtu. Přešel ke mě. Tak rychle že jsem ani nestihla reagovat. Ovinul své ruce okolo mého pasu a jedním máchnutím si mě hodil přes záda. Bylo to v takové rychlosti že jsem se nestihla bránit.

♥♥♥

Hi Penguins!!

Takže je tu další díl. Whoop whoop právě jedu na kytaru jejejej :D a zítra díl nebude díl, neboť u mě spinká můj Nekrofílek!! ^^ Fuuuu to je hrůza taky je u vás takové vedro? :D Protože tady rozhodně je!!!

Love ya bitches!! ^^