Anarchy l.h.

Chapter 6 || Svědek

"Ne" pokroutil hlavou v nesouhlasu a věnoval mi pohled "Nenazval by jsem to válka"

"Ale mamka říkal ž-"

"Ale nebyla to pravda" řekl soucitně.

"Co se teda děje, když ne válka? A proč mi to mamka neřekla na rovinu?" typická já. Lissandro mohla by jsi taky pro jednou přestat mít tolik otázek?!

"Ne úplně všichni rodiče to svým dětem chtějí říct na rovinu" řekla a znovu mi věnoval pohled "Chtějí si své děti užít dokud je mají. Naživu" tentokrát se upřeně díval do mříží.

"Dokud je mají?" zeptala jsem se nechápavě

"Skoro všichni umřou" skloní zrak k špinavé zemi "Ale toho už jsi byla svědkem" Ano to byla. Nedá se na to zapomenout. Myslím že si tohle vše ještě pořádně neuvědomuji. Ale nevím kdy si to začnu uvědomovat. Halo Lissandro už je na to čas!!!

"Jo" špitla jsem prohlížela jsem si ho do detailů. Hlavu měl stále sklopenou směrem ke zdi. Zdálo se že nevnímá. Na rtu měl černý kroužek s, kterým si nervózně hrál. Vlasy měl vyčesané nahoru. dalo by se říct že na hlavě měl takový špinavě blonďatý útes. I přes to musím říct že to vypadalo dobře, ale nejsem tu od toho aby jsem mu hodnotila jeho účes. Najednou se na jeho rtech objevil menší úšklebek.

"Co si mě tak prohlížíš?" zeptal se pobaveně. Řekla by jsem že se mé tváře zbarvili jemně do ružova, ale bohužel nemám tu možnost mít takovou super schopnost aby jsem se viděla, a i kdyby tu bylo zrcadlo tak to v tomto šeru rozhodně neuvidím. Přemýšlíš o hovnech holka!

"Nic" řekla jsem a rychle jsem svůj pohled věnovala jen a jen mřížím. Nic? Jak inteligentní a vhodná odpověď. Slyšela jsem jen jak se znovu zasmál. No možná trochu humoru po tak depresivních dnech neuškodí.

"Proč umřeli?" zase jsem odklonila k tématu na které jsem prostě chtěla znát odpověď.

"Píchli jsme jim Thiopentalem" řekl jako by to byla samozdřejmost. No pro něj asi jo, ale pořád jsem tu byla já a mě to rozhodně jako normální věc nepříšla.

"Ale mě taky" koukla jsem se mu do očí "A Mikovi taky" máchla jsem rukou "A oba žijeme" svraštila jsem obočí a jemně nakrčila nos.

"No to máš pravdu" přikývl. Opravdu. Je tady jen proto že by se jinde chytil. Nevím jestli je tak blbý nebo to jen hraje.

"Ale proč?" svraštila jsem obočí ještě víc než před tím

"To se časem dozvíš" odsekl a prudce se zvedl.

"Kam jdeš?" vyjekla jsem. Ne zle. Spíš ze strachu že tu budu zase sama.

"Pryč" odsekl. Vstala jsem taky, ale v tu chvíli už byl na druhé straně mříží a pečlivě je zamykal. Sakra.

"Aha" řekla jsem nepříjemně, když už jsem znovu slyšela jen zvuk bot někde v půlce schodiště. Nechápu ho sedne si ke mě. Vypadá že mi chce říct proč jsem tady a potom se nafoukne a odlítne. Jako balon. To je přezdívka. Balon. Stejně se mi Lukas nikdy nelíbilo. Jemně jsem se uchechtla nad svou novou přezdívkou. Můj úsměv mě, ale brzy opustil, protože jsem zjistila že jsem tu znovu sama a nikdo tu se mnou není. Jen pavouci ze kterých mám panickou hrůzu a malá lucernička. Jo a to nesmím zapomenout na mojí matraci a "krásný" stolek. V tom se mi přemítla v hlavě vzpomínka na to že má ten stolek spodní šuplík. Šla jsem pomalu k němu jako by mi snad něco mohl uděl, ale to bylo prakticky i teoreticky naprosto vyloučené. Klekla jsem si k němu a pomalu začínala otevírat šuplík. Hm stejně tam nic nebude. Na tváři se mi objevil obrovský úsměv, když jsem zjistila že šuplík je plný papíru. Zabořila jsem do něj ruce a stoh listů jsem vytáhla. Bylo jích tolik. Přenesla jsem si je na matraci jako pes kost. Posadila jsem se na ní a začala si prohlížet listy papíru. Jsou popsané. Neuvěřitelné. Bylo to napsáno úhledným písmem a podle rtěnky na jednom z papírů jsem usoudila že to nejspíše psala žena.

"Jsem tu znova zamčená. Vždy dostávám stejnou celu se svým stolkem. Už tak dlouho jsem neviděla Harryho. Tak moc mi chybí jeho obětí. Naposledy jsem ho viděla před dvou týdny odcházejícího z věznice. Žije vůbec ještě? Nebo je mrtvý? Tak se cítím já bez něho. Mrtvá. Nedokážu si představit žít bez něho navěky... Když jsem se dozvěděla že jedna z výhod Anarchainů je nesmrtelnost byla jsem potěšená. Teď ? chci umřít, ale nevím jak. Zkoušela jsem tolik způsobů, ale ani jeden nefungoval. Proč jsem se zrovna já musela narodit s tímto "výjmečným darem" jako Anarchain? Proč jsem před třiceti roky nezemřela na Thipentalem? "

Byla jsem zděšená z toho co čtu. Říká pravdu?

♥♥♥

Hi Penguins!!

Nejdřív jsem dneska nic nechtěla psát, ale potom co jsem viděla že jsem s touto povídkou umístěna v 18 příčce (TeenFiction)Tak jsem si řekla že vám ho prostě musím napsat!! Jste úžasný!! Děkuju moc to pro mě znamená! :333

A jak se vůbec těšíte na prázdniny? :D Já strašně moc!! Už aby to bylo škola mi opravdu leze na mozek.. -,- Ještě kdyby v ní byli "normální" lidi :D Oni jsou všichni tak "normální" až je to děsivý :DDD Sakra asi jsem fakt divná :d doufám že jste si dnešní díl užili a mějte se hezky ahojky :3