Anarchy l.h.

Chapter 39|| Killer

"Lissandro, nemusíš se bát zemřel s úctou, neboť si to zasloužil" šeptl Luke, ale já pořád koukala do neznáma. Za tu dobu co tu jsem, jsem viděla zemřít nespočetně lidí, ale to, že před mnou Luke zabil někoho mě pořád děsilo. Nebylo to tak, že někomu dal jed, který přežije jen Anarchain, nebo, že snad někoho zastřelil. Bylo to jiné. Zabil ho holýma rukama. Zbil ho do bezvědomí. Vím, Diego si to zasloužil jinak by mě přeci zabil. Vlastně mě Luke zachránil, takže by jsem mu měla být dost vděčná - což teda rozhodně jsem, ale jen mě děsili to jak Luke vypl a během pár sekund ho dohnal k smrti.

"Omlouvám se" šeptl mi Luke do ucha a jemně otřel špičku svého nosu o můj krk. Po celé pravé půlce zad mi projela husí kůže. Na mé tváři se mi objevil jemný úsměv.

"Za co se omlouváš?" Smrskla jsem mračivě obočí k sobě.

"Za to, že jsi to musela vidět" sklonil hlavu ke kolenům.

"Nemáš se za co omlouvat" ujistila jsem ho "já by jsem měla děkovat" řekla jsem přesně to co jsem si myslela, kdyby tam nebyl tak tady nejsem já a nemyslím tím, že by jsem tu teď neseděla na velké kamené zdi v Anarchii pozorující krásný podzimní měsíc s Lukem. Nebyla by jsem tu vůbec. Moje existence by skončila. Luke mě chytil za ruku, kterou jsem měla položenou na kamené zdi. Pevně ji stiskl.

"Bál jsem se, že tě stratím" šeptal jakoby nás snad někdo měl poslouchat. Ovšem musím uznat, že to přidávalo na tajemnosti a romantičnosti. "Nevěděl jsem co jsem měl dělat" řekl bezmocně.

"Ale zachránil jsi mě" usmála jsem se na něj.

"Díky tomu, že tam byl Calum" konstatoval "měli jsme štěstí" jemně se usmál na měsíc. Přisedla jsem si blíž k němu a položila si hlavu na jeho velké rameno.

"Ty znáš Caluma?" Zeptala jsem se zvědavě, neboť, když 'přemlouval' Caluma, aby to nedělal, tak mluvil tak jakoby ho snad znal.

"Znal jsem ho" řekl s neutrálním tónem. Jakoby byl mrtvý.

"Znal?" Nadzdvihla jsem obočí, ale to on nemohl vidět.

"Ještě než jsem zjistil, že jsem Anarchain" řekl to tak smutně. Vzpomínka na starý dobrý časy? Možná.

"Chceš o tom mluvit?" Zeptala jsem se slušně.

"Ja nevím" řekl nerozhodně "já fakt nevím" zopakoval jakoby se to snažil říct sobě samému.

"To je v pohodě" odpověděla jsem "až se budeš cítit na to, že mi to chceš říct tak mi to řekni. Ráda si to poslechnu" řekla jsem popravdě. Nebylo to tak, zme by jsem to snad říkala proto, aby se cítil líp, nebo aby jsem podpořila a vůbec mě to nezajímalo, nebylo to ani jen z prosté milosti. Opravdu mě to zajímalo.

"Dobře" vydechl páru.

"Děkuji" přerušila jsem ticho, které doplňovalo občasné zahoukání sovy.

"Za co?" Podivil se Luke.

"Zachránil jsi mě předci. Omluva je to nejmenší co ti můžu dát" řekla jsem se samozřejmostí v hlase. Ucítila jsem jak se uchechtl.

"Nejmenší?" Řekl hravým tónem a mohla by jsem se vsadit, že právě teď nadzvedl obočí. "A co takhle pusa?" Zeptal se. Zvedla jsem hlavu z jeho pohodlného ramena a nadzvedla jsem obočí. Na jeho tváři se objevoval rozkošný úsměv, který jsem na něm ještě nikdy neviděla. Tenhle Luke se mi líbil. V těchto chvilkách s ním jsem se cítila, alespoň na chvíli jako normálně fungující člověk.

"Pusa by šla" přihmořila jsem oči a předstírala, že nad tím přemýšlím. Jen se usmál a přiblížil se ke mě. Své rty spojil s mími. Svou levou ruku přiložil na můj krk a přitáhl si mě blíž k němu. V břiše se mi odehrávalo miliony pocitů a v mé hlavě nebyli žádné myšlenky. Užívala jsem si téhle chvilky, neboť nikdy nevím, kdy bude poslední.

•••

Hi Penguins!!!!

Děkuji za vaše krásné komentáře!!

Tento díl věnuji *taaa bum tss* - @SimonkaProkupkova

A věnování dostala za její krásný komentář ❤️❤️❤️ Děkuji ti moc Simčo. Doufám, že ti toto věnování jako poděkování stačí ❤️ Děkuju

Taky od této kapitoly zavedu nový věnovací řád (WTF??? Lol 😂😂)
Takže nejkrásnějšímu komentáři věnuji další díl :) a tak to bude každou kapitolu :) ❤️

Jinak děkuji za vaší úžasnou podporu Losers!!! ❤️❤️ Moc to pro mě znamená!
Miluju vás a děkuji vám za vše ❤️