Anarchy l.h.

Chapter 4 || Sklepení

Nesl mě na zádech jako by jsem byla pytel psího žrádla. Normálně by jsem se bránila, ale ne jen že mi na to teď nestačili síly, ale co hůř pociťovala jsem strach z toho co by se mohlo stát, kdyby jsem se pokusila o další útěk.

"Kam to jdeme?" sýpla jsem

"Já jdu a ty se neseš!" řekl se smíchem a já na to jen protočila oči.

"Tak kam mě neseš?" zeptala jsem se doufajíc že konečně odpoví.

"Od kdy si tikáme zlato?" řekl neutrálně. Pevně jsem zatnula čelist. Opravdu by jsem teď nejradši seskočila z ramene a otřískala o něj nejblížší věc, která se nacházela v okolí, ale bohužel moje fantazie o trochu více rozmanitější než mé dovednosti.

Zastavil se před vysokými dveřmi a z kapsy vyndal svazek klíčů. Pomalu začínal vybírat klíč s kterým má odemknout. Celou dobu se choval jako by na svých zádech - respektive rameni - nenesl vůbec nic. Když našel klíč zasunul ho do zámku.Otevřel je. Vešel - i se mnou - a potom znovu zamkl. S přechodem pokojů se i rapidně ochladilo. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Místnost byla tmavá byli tu jen malé lucerničky, které sotva svítili a některé z nich byli dokonce i vyhaslé. Také tu byla ještě jedna věc kterou lucerničky ukazovali. Dlouhé zatočené schody dolů. V mém těle probíhal nepříjemný pocit. Bála jsem se toho co mě čeká. A přesně v tuhle chvíli mi došlo proč Mike neměl ani tuchu o útěku. I když si upřímně nedokážu představit tu situaci jak Lukas nebo Harry má Mika přehozeného přes rameno a jde s ním někam do chladné místnosti. Čím víc jdeme dolů tak je cítit ztuchlina a vlchost. Ovzduší je tedy zvláště nepříjemné.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se znovu nedostávajíc odpověď jen hlasité povzdechnutí a z toho jsem usoudila že ho asi tak trochu otravuji. No přece já jsem nebyla ta kdo mu chtěla dělat společnost. "Kde to jsme?" zeptala jsem se znovu. Nic. Neřekl naprosto nic jen dál scházel schody a dělal jakoby jsem tu nebyla. "Lukasi" sykla jsem a doufala jsem že na to oslovení jeho jména bude slyšet. Prudce se zastavil.

"Jak víš moje jméno?" zeptal se. Asi proto že na tebe ten druhý -Harry- volal?? Ne to nebude tím. Vedla jsem praštěnou konverzaci sama ze sebou ignorujíc Lukase. Jen proto aby věděl jaké to je když vás někdo ignoruje. Najednou jsem cítila studenou a tvrdou zem. Než jsem se stihla rozkoukat zahlédla jsem Lukase, který zamykal dveře. No mohla by jsem vám popsat místo kde se právě nacházím. Jednou větou. Jednoduše. Jsem zamčená v tmavé, chladné, ztuchlé cele.

"Co to děláš?" křikla jsem a rukama jsem se chytla za mříže.

"Co to děláte" Na poslední slovo dal obrovský důraz a ještě to zdůraznil i výrazným máchnutím ruky.

"Co to děláte?" procedila jsem hořkotěžko mezi zuby, neboť vykat mu mi bylo proti srsti. Však byl maximálně o tři roky starší než já. No možná o čtyři. Jen se uchechtl.

"Ale no tak" žadonila jsem. Nic. Přistoupil ke mě a mezi mřížemi šeptl "Užij si to tady" Na tváří se mu vynořil škodolibí úsměv. Otočil se a zmizel z místnosti. Po celé cele vládlo hrobové ticho. Avšak jedna věc by se našla co toto hrobové ticho rušila a to bylo monotólní klapaní Lukasových bot o schody, které ovšem pomalu ztráceli na intenzivitě zvuku. Hluboce jsem se nadechla. Sakra co tu dělám? Ptala jsem se sama sebe, ale zbytečně. Otočila jsem se a prohlédla si celu. Žádné okno - Kde by se taky v podzemí vzalo že ano? - špinavá matrace na které bylo dříve čitě bíle prostěradlo a na druhé straně byl stolek. Stolek, který byl nejspíš prolezlí červotoči, a nebo jinou havětí. Avšak rozhodně nechápu smysl tohoto stolku v této místnosti. Ani u něj není židle

♥♥♥

Hi Penguins!!

Takhle se ráno kouknu na Wattpad a zjistím že jsem v #30 TeenFiction teprv po třetí kapitole? Je to dokonalý zvlášť, když je to moje první povídka tady. Dokonalé. Děkuju moc!! :) :D Jaký jste měli víkend? Taky jste si ho užili tak jako já? :) A zítra zase škola -,-... FUUUUUU!! :D