Anarchy l.h.

Chapter 7|| 10. June

Zaslechla jsem jakýsi šumot. Jako by tu někdo byl. Kdo by tu asi tak mohl být Lissandoro?!? To je pravda... Možná je to zase jen moje pomatená mysl. Znovu. Rychle jsem vstala a papíry odhodila na matraci. rozhlédla jsem se všude kde jsem měla výhled. Nic. Asi opravdu blázním. V tu chvíli jsem si vzpoměla na svou třídní učitelku, která hodně četla. Jednou nám vyprávěla o tom že samota zhoršuje psychiku a po delší době přichází i slyšina a halucinace. Doufám že nejsem jeden z těch případů. Asi mi to opravdu leze na mozek však jsem tu sama teprv druhý den. Zatřásla jsem hlavou jako by jsem tím měla vyhnat všechny ty myšlenky. Rozhodla jsem se že se znovu vrátím ke čtení a nebudu se zbytečně stresovat mou pomatenou myslí.

" Dnes je 10. června a já mám přesně své stoapadesáté narozeniny. Jediná výhoda na tomhle všem je že pořád vypadám jako fešná dvacítka. Mám pocit že se odtud nikdy nedostanu. Včera jsem viděla Harryho. Není to ten slušný muž, kterého jsem potkala. Stalo se z něj monstrum. Je pomocnou rukou vůdce Arachainů a ani se na mě nepodíá. Při tom jsem si jistá že mou přítomnost plně vnímá. Pamatuji si jak mi mamka říkala že nastává válka. A tenkrát mi to přišlo tak hrozné a barbarské a teď? Jen si říkám jaká by válka byla procházka růžovím sadem. Nechápu proč mě tu drží a už vůbec nechápu proč na mě dělají všechny ty bolestivé pokusy"

"Hlavně si dávej pocit kde to čteš" zaslechla jsem hlas a jemně jsem vykřikla a upustila listy papírů. Kde se tu vzal? Vůbec jsem ho neslyšela přijít.

"Proč?" zeptala jsem se nejistě. A kde by jsem to asi jinde měla číst?

"Skončila by jsi jako ona kdyby se Harry dozvěděl že to čteš" ukázal na papíry se smrtelným obličejem.

"Takže je čti" zarazil se "opatrně" ušklíbl se se odemkl dveře. Třeba už mě jde pustit ven. "Jsem tu s jídlem" sykl a hodil ho na stolek. Otočil se na patě a prudce odešel z cely jako model. Alespoň jsi mi oznámil že je to jídlo. Pomyslela jsem si sarkasticky. Asi by jsem to bez něj nepoznala. Vstala jsem z tureckého sedu v kterém jsem dosud seděla a přešla k mřížím. Lukas odcházel.

"Zase jsi jak balon" křikla jsem na něj. Prudké zastavení a ještě prudčí otočka.

"Co prosím?" zeptal se pobaveně.

"Nic" usmála jsem se "Jen říkám že jsi zase jako balon" uchechtla jsem se a on ke mě přišel blíž.

"Balon?" řekl trochu vynervovane a hned po tom si olízl rty.

"Jo" uchechtla jsem se "Malý blonďatý balonek" řekla jsem šišlavě.

"Tak poslouchej" ukázal na mě prstem "Nejsem balon" křikl.

"Jasně řekl balon a uletěl" uchechtla jsem. Silně bouchl do mříží. "Pozor ať nepraskneš" zasmála jsem se znova. Vypadla opravdu naštvaně. No asi se mu jeho nová přezdívka nelíbí. Zatl čelisti a rychle se rozešel k schodům

"A teď si odletěl" křikla jsem za ním "Jako balon" dodala jsem, ale v tu chvíli jsem slyšela pro mě známe klapání bot o schody. Aneb návod na to jako během jedné minuty vyhnat z opuštěného a smradlavého sklepení jedinou živou bytost - Kromě mě- pryč.

♥♥♥

Hi Penguins!

Tak ano jsem tak štědrá že jsem napsala další díl :O Asi se ptáte "Ty teď píšeš tak často co se děje?" Ne tak dobře na to se asi neptáte :D Jen vám chci oznámit že až do neděle jsem v Jeseníku tak asi nebudu tolik vydávat možná jeden maximálně dva.. :( Proto jsem vám chtěla ještě jeden dnes napsat. Nic moc se v něm neděje, ale chtěla jsem tu situaci tak odlehčit :3 Teď sedím u počítaše s doprovodem mé půl kg-ové nuttely!! :33

Ano už je to tak vaše milovaná spisovatelka #NoEgoista dnes slavý své narozeniny. Nikomu to moc neříkám, ale tak vám to musím oznámit :D A vy všichni jste mi dali dárek tím jak moc mou povídku podporujete :3 Protože tyhle čísla přes 105 votes za ani ne týden? A navíc při mém prvním příběhu? Miluji vás!! :33