Anarchy l.h.

Chapter 16 || Hug

Pomalu se ke mě blížil. Moje tělo je rozklepané mnohem víc než před tím a můj dech se decentně zrychloval. Nádech zhluboka. Pomalu jsem přivřela oči a pokusila se vstát. Najednou jsem na svých ramenech ucítila dvě velké ruce, které mě házeli k zemi. Moje celé tělo se rozprostřelo po kamínkové zemi. Na svých zádech jsem ucítila podrážku botyy.

"Ještě se naučíš poslouchat" šeptl mi do ucha a následně mě uchopil za vlasy a silně s nima trhnul. Mé ústa opustili nepatrný výkřik.

"Vstávej!" Křikl i přes to že na mě měl svou nohu. "Tak vstávej" křikl hlasitěji a nohou víc zatlačil. Zapřela jsem se o ruce a snažila jsem se poslechnout jeho rozkaz. Bohužel jeho noha mě vždy srazila dolů. Snažila jsem se o další pokus, ale bylo to naprosto marné. I přes to jsem se snažila dál bojovat.

"Tak vsávej!" Přidával na hlase.

"Doprdele to nejde!" Zakřičela jsem co nejvíc jsem mohla. V tu chvíli jeho noha opustila má záda a jeho ruka se ocita na mích vlasech za, které mě tahal na horu. Pevně mě chytl za krk a okolo kloubů mě zamotaný pramen mích vlasů. "Za prvé Anarchainy nemluví SPROSTĚ!" Poslední slovo křikl.

"Nejsem Anarchain" sykla jsem.

"Za druhé Anarchaini nazapírají to kdo doopravdy jsou!" Křikl a strčil do mě. Prudce jsem padla na záda a pocítila jsem palčivou bolest, když mi kamínky pomalu sdírali kůži na zádech.

"Kdo řekl že můžeš padat" křikl a silou do mě kopl. "No tak vstávej" řekl. Pomalu jsem se přetočila na břicho a z něho se vyškrábala do podřepu. Rychle jsem vstala. Hlava se mi prudc zatočila, ale přes to jsem to ustála.

"Super" na tváři se mu objevil široký a ironický usměv. "A teď běž" pomalu jsem se rozběla "Rychleji" přidala jsem "Rychleji" tleskl "Sakra Woodchucková i moje babičká běhá rychleji!" Křikl a smál se u toho. Přidala jsem ci nejvíc jsem mohla. Každou chvíli jsem se chtěla rozbrečet a obejmou svou mamku. Tak moc mi tu chyběla. Při vzpomínce na ní a na mého taťku jako by se zastavil svět. Tak moc mi chyběli, ale přes to jsem doufala že už je nikdy neuvidím, protože jedině tak jsou v bezpečí.

"Tak to by stačilo" zaslechla jsem smetanový hlas, který mohl patřit jen Luksovi. "Vypadni Zayne" sykl znechuceně. I přes to jsem běžela dál jako by jsem byla v tranzu. Najednou mě zastavili dvě velké ruce. Pohlédla jsem do onoho krásného obličeje Lukase Hemmingse. Nechápu sama sebe. Vůbec by se mi neměl líbit a měla by jsem ho nesnášet, ale díky tomu jak moc mi pomáhal to jednoduše nešlo. Po tváři mi stekla slza. Okolo mého těla ovinul své velké ruce. Chyběla mi rodina. Krvácím. Vše mě bolí. Obětí jsem mu opětovala jako by jsem ho znala roky a nebyl to jeden z vůdců Anarchainů. Ovešem bylo mi jasné že se tak ke mě choval části kůli mému vzhledu. I když mě ujišťoval že to tak není tak jsem věděla že mi začal pomáhat už jen z toho důvodu že vypadám jk jeho bývlá přítelkyně jejíž jméno si nepamatuji. Pomalu se mnou houpal ze strany na stranu.

"Jestli mě uvidí někdo z Anarchanů nebo vůdců tak mám peklo" zašeptal a uchechtl se.

"Proč?" Svraštila jsem obočí, ale pořád jsem se neodtahovala od jeho velkého a mohutného těla, které mě asi v tuhle chvíli dokázalo nejvíc uklidnit, neboť jsem se konečně cítila tak jako by mě tu vůbec někdo chtěl. On mi dával ten pocit a možná to bylo to co mě nejvíce děsilo.

"Nesmím s váma navazovat žádný kontakt" šeptl. Pomalu jsem se od něj odtáhla. Je to jedno obětí, ale nedopadlo by to ani pro jednoho dobře, protože tady se hrajeje na zahořklost, nenávist a smrt. Žádné city tu nejsou možné, řekla by jsem že dokonce i zakázané. Jaké to tyranské místo. "Ale nemusíš se kůli tomu odrahovat" jemně zaklonil hlavu a usmál se. Nic jsem na to neřekla.

***

Hi Penguins!!!

Díl napsaný po raní běhu no není to užasné??? :DDDDDD Jinak krásný pondělní den. Jak jste si užili výkend? :D A jaký máte názor na Luka v téhle povídce??? :D :)