World Championship | cz

2. Gold medal?

Výsledek 3:3. Dvě minuty do konce 3.třetiny. Byla jsem zrovna na střídačce, když se Madison procpala až k brankářce, jenže nedala. Jejich gólmanka to chytila do lapačky na levé ruce.

Naše protihráčky si vzali time-out. Všechny hráčky, ať už my nebo ony, sjely ke své střídačce a poslouchaly, co jim trenér říkal. Ony vlastně měly trenérku.

,,Na led půjde Mad, Hay, Mack, Rub a Sof. Holky, musíte bránit. Ony budou chtít určitě útočit, takže vážně musíte bránit" řekl nám trenér.

Jo, trenér nás oslovuje velice krátce.

Stoupla jsem si na led a nadechla jsem se. Koukla jsem se na publikum. Přesněji na mou rodinu. Máma s někým volala a nedívala se na led, ségra byla na mobilu (je to celkem závislák) a táta - ten fandil, tleskal a nedělal nic jiného než mě sledoval. Super táta. Máma neměla čas a tak mě nějak moc nepodporovala. Ségra mě podporovala víc, ale pořád to nestačilo na tátu. On mě přivedl k hokeji, on mě trénoval, on mě podporoval, stále mě podporuje a podporovat mě bude. Jenom díky němu jsem to dotáhla tak daleko. Ještě se mám ale co učit. Slyšela jsem, že o mě mají zájem, že by mě vzali do Švédska na MS U18.

Time-out všem skončil a Ruby jako centr se postavila na buly. To prohrála, ale to nevadilo. Horší by bylo, kdybysme dostali gól. Ony začaly útočit a my jsme musely začít bránit. Přesně jak říkal trenér. Tlačily nás ale pak posledních pět sekund jsme se osvobodily a odhodily jsme puk na druhou polovinu hřiště. Než tam hráčka stačila dojet, ozvala se siréna. To znamenalo prodloužení a odchod do šaten na krátkou dobu.

V šatně jsem si sundala helmu. Cítila jsem strašný tlak. Jestli tohle nevzládnu, na MS můžu zapomenout. Ale i tak si myslím, proč by tam chtěli mě - takovou lamu. Nejen, že jsem cítila tlak, ale i vibrující mobil. Tajně jsem se na něj koukla. SMS od ségry. Musím uznat, že si lepší chvilku vybrat nemohla. Otevřela jsem tu její SMS. Bylo v ní napsáno:

Mack, v prodloužení bys mohla vystřelit jak to dělává Crosby - zavřít oči a vypálit.

Protočila jsem očima. A zase Crosby, zase Pittsburgh. O těchle tématech ona mluví furt. Ale i tak, zkusit to můžu. Bude taky záležet na tom, jestli se vůbec k nějaké střele dostanu.

Chvilka v šatně skončila - zase se muselo jít na led. A bylo to tu zase. Obrovské tlučení srdce, husí kůže a tlak. Nádech, výdech, nádech, výdech. Když jsem vkráčela na led..........cítila jsem se..............ne...............nejde to popsat. Oba týmy se budou snažit dát gól a budou se snažit co nejlíp bránit. Kdo dá gól, vyhrál. To je na prodloužení to nejhorší.

Na led šla naše nej sestava a začalo se hrát. Protihráčky začaly tlačit. Dokonce strefily tyčku. Vyladalo to, že tenhle pohár nakonec vyhrají ony, protože jsme se vůbec nedokázaly dostat k puku. Ale najednou se to stalo. Dostala jsem se k puku. A zrovna já. Začala jsem sprintovat. Otočila jsem se. Všechny hráčky byly vzadu - ujela jsem jim. Pokračovala jsem v jízdě na gólmanku. Zkusit kličku? Ne to ne, na tohle je moc dobrá. Ale nejde jí chytání tvrdých střel. Že bych to zkusila? V tomto momentě jsem si vzpoměla na svou sestru Sydney. Crosby. Pittsburgh. Jeho recept na střelu - zavřít oči a vypálit. Zkusila jsem to. Zavřela jsem oči a vypálila jsem. Šlo to vedle a brankářka se po puku ohlédla. A toho jsem využila. Puk se rychle vrátil ke mně a já jsem s ním zamířila mezi nohy brankářky, než se stačila otočit zpátky. Tento gól byl nejkrásnější, který jsem v životě dala. A zrovna ten vítězný.

Zvedla jsem ruce nahoru a začala jsem řvát. Koukla jsem se na tátu. Ten řval také. Odhodila jsem rukavice a jela jsem za spoluhráčkami ještě v našem obranném pásmu. Chtěli mě objat, ale já jsem se jim vyhnula, abych mohla k naší brance objat Willow. Ta nás zachránila. Nakonec za mnou i Will jeli ostatní. Přidal se k nám i trenér. U branky jsme skákaly a radovaly se. Radovaly jsme se z vítězství. Bylo to vítězství v poháru, ne v naší lize. Pak bude buď pauza nebo další bitva o pohár. Myslím tím Mistrovství světa v ledním hokeji žen do 18 let. Bude to ve Švédsku. Ale to je až za 2 týdny. Teď budou oslavy.

Po tomhle skákání jsme se už od sebe odpojily a udělaly jsme kolečko v čele se mnou kolem mantinelů. Já tleskala a koukala jsem se na diváky. Nejlíp se mi samozřejmě dívalo na rodinu. Mámu jsem nespatřila a to mě zklamalo. Táta tleskal i na mě zařval. Moc jsem toho neslyšela, ale slyšela jsem něco jako: ,,Jsi nejlepší!". Usmála jsem se a jela jsem po bruslích dál. Těsně za mantinelem byla žena s dítětem. Poznala jsem ji - byla to matka Will. To dítě byl její bráška Lucas. Zamávala jsem mu s úsměvem. Za mnou jela Willow. Otočila jsem se. Její matka jí ho přes plexisklo dávala. Will si ho dala za záda a jezdila s ním po ledě.

Seřadily jsme se do řady pro medaile. Já medaili, gratulaci i kytici dostala jako první. Ve frontě za mnou byla Will s Lucasem. Pán, který předával medaile nevěděl jak jí ji má dát.

,,Prosím dejte ji na krk bráškovi" řekla Will a sklonila se trochu a Lucas dostal její medaili.

Pak jela za mnou a já jsem si s Lucasem plácla. Zamávala jsem tátovi. A hodila jsem mu mou kytici, co dostávala každá hráčka. Ten ji chytil a dal jí ségře. Chvíli jsme ještě počkaly, aby jsme dostaly ten pohár. Ruby si pro něj sjela a dostala ho do náruče. Nezvedla ho. Zarazilo mě to. Ukázala nám, ať jedeme k ní. My to udělaly. Ona se zkoupla a zvedla s námi nad hlavy pohár. Krásný pocit. Nejkrásnější moment v mém životě. Pak jsme ustoupily a každá dostávala pohár a zvedala ho nad hlavu. Když jsem ho dostala já, jela jsem čelem k tátovi a zvedla jsem ho nad hlavu. K tomu jsem ještě zařvala. Pak jsem ho položila na zem. Chtěla jsem ho dát Will, jenže ta měla na zádech Lucase. Will dala Lucase mě, abych ho pohlídala, než bude zvedat nad hlavu trofej. Pak ho (ten pohár) předala Madison a Lucase si vzala zpět.

Po těchto oslavách jsme šly do šatny, sundaly jsme ze sebe chrániče a převlíkly jsme se do normálního oblečení. Před šatnou byl táta. Hned jak jsem ho uviděla, objala jsem ho. On mě poplácal po zádech.

,,Ten gól se ti poved" řekl.

Usmála jsem se. Pak jsem se od něj odtrhla a plácla jsem si se ségrou.

,,Úplně Crosby to sice nebyl, ale bylo to lepší než Crosby" usmála se i ona.

A nakonec máma.

,,Dobrá práce" řekla mi chtěla jsem ji obejmout, jenže ona se otočila a už šla. Ne, vážně. Vůbec jí nezajímalo, že jsem něco vyhrála. Bylo jí to jedno. Neviděla, jak jsem dala gól, jak jsem dostávala medaili i jak jsem zvedala nad hlavu pohár. Tohle mě na ní štvalo. Nezajímala se o to, co dělám. Tohle není máma, kterou bych si přála. Hodila jsem tyhle myšlenky o ní za hlavu a následovala jsem jí. Šla směrem k autu.