World Championship | cz

25. Unusual lunch

Pustila jsem ho. Na tváři měl zklamaný výraz. Chtěla jsem mu ještě něco říct.

,,Za chvíli bude oběd, mám tě doprovodit do hotelu?" zeptal se.

,,Asi jo."

Namířili jsme směr hotel. Celou dobu jsem šla metr od něj. On si mou tašku s věcmi stále přehazoval z jedné strany na druhou. Občas jsme se na sebe koukli, ale nic jsme ze sebe nevydali. Štval mě takovej konec, ale přecijen se to muselo stát. Teď se s tím trochu můžu smířit. Kdyby to bylo v den odletu, nezvládla bych to. I teď to těžce nesu, ale ne zas tak moc.

Došli jsme před hotel a já jsem zastavila. Nastavila jsem ruku, aby mi Henrik předal tašku.

,,Nemám ti to vzít až do pokoje?"

,,Nemusíš, zvládnu to sama," odpověděla jsem mu.

Trochu s mym udivením mi tašku dal do ruky.

,,Tak já už asi půjdu..." poškrabal se na zátylku.

,,Asi ano..."

,,Uvidíme se kdyžtak večer. Držím palce. Ať se ti dnešní zápas povede," dal mi pusu na tvář.

,,Díky. Tak......večer," dopověděla jsem a vešla jsem do hotelu.

Chtěla jsem nakouknout do jídelny, ale dveře byly zavřené. Z boční kapsy na tašce jsem hmatem hledala telefon. Se štěstím jsem ho našla a podívala jsem se, kolik je hodin. 14:28. Mockrát díky Henriku, kvůli tobě jsem bez oběda. Chloe asi bude na pokoji, tak za ní půjdu. Vyšlapala jsem schody a tašku jsem hodila na zem, aby si moje ruka oddychla. Po deseti sekundách jsem tašku zase uchopila a došla jsem do pokoje. Na posteli seděla Mia a Chloe s Alyssou byly na balkóně. Pozdravila jsem Miu, věci jsem položila ke své posteli a šla jsem na balkón za holkama. Chloe se mě hned ptala, co se stalo. Řekla jsem jí, že jí to vysvětlím potom. Opřela jsem se o zábradlí a nakoukla jsem do ulice.

,,Jak ti chutnal oběd?" zeptala se mě Alyss.

,,Já jsem neobědvala. Proč se ptáš?"

,,Zajímá mě kdo všechno ten sajrajt jedl," zasmála se Alyss.

Pousmála jsem se.

,,Jestli máš hlad tak můžeš jít naproti do tý restaurace," pobídla mě Chloe.

,,Myslíš že já umím švédsky?"

,,Můžeš to říct anglicky."

,,To je taky pravda," zamyslela jsem se.

,,Tak běž."

Skočila jsem si pro peněženku a šla jsem do tý restaurace. Před hotelem jsem se rozhlédla nalevo a potom napravo a přešla jsem silnici. Vešla jsem dovnitř restaurace a usadila jsem se u stolu pro dva. Stůl pro jednoho tu nebyl. Po chvíli ke mně došel číšník a švédsky něco vyslovil. Nerozumněla jsem mu a tak jsem na něj promluvila anglicky. Nechápal, co jsem mu právě řekla. Takže se tu dneska nenaobědvám...

,,Mack?" uslyšela jsem své jméno z povzdálí.

Hledala jsem dotyčného a pak jsem ho našla. Šel blíž ke mně. Byl to Erik. Pousmála jsem se a pozdravila jsem ho. Švédský číšník byl stále u toho.

,,Eriku, prosím řekní tady panu číšníkovi, že si objednám Colu," poprosila jsem ho.

,,Jasně," a pak začal cosi blábolat švédsky.

Číšník si to zapsal a odešel. Erik si přisedl k mému stolu.

,,Co tu vlastně děláš? Vám na hotelu nevaří?" začal se hned ptát.

,,Díky Henrikovi jsem byla bez oběda a tak jsem šla sem do restaurace. Co jinýho mi zbývalo?"

,,Kvůli Henrikovi? Zase se spolu bavíte? Po tom jak jsi..." zasekl se.

,,Jak já jsem. Samozřejmě já. Že by to udělal ten kluk, to nic že?" vyjekla jsem.

,,Promiň já jsem to nechtěl říct takhle."

,,V pořádku..."

Číšník donesl drink pro mě i pro Erika. Poděkovala jsem. Číšník zase netušil. Erik mu to přeložil. Začal zase mluvit na Erika švédsky.

,,Mack, co si dáš?" zeptal se mě a oba se na mě podívali.

,,Asi nějaký salát, pokud mají."

Erik se zase začal vybavovat s ním a pak mi řekl: ,,Jo, prý salát mají."

Číšník si to napsal a zase odešel. To je práce s nějakým číšníkem, co ani neumí anglicky.

,,A jak jste se vlastně seznámili s Henrikem? On říkal, že pochází kousek od Örebra," začala jsem novou konverzaci.

,,Henrik ti to ještě neřekl?" udivil se.

,,Ne."

,,Aha. Tak......jak sakra začít? Před 3 lety byl v Stockholmu celostátní hokejový turnaj. Já s těma třema jsem hrál za Stockholm a Henrik hrál za Örebro. V jednom zápase se naše týmy střetli. Na konci třetí třetiny jeden můj spoluhráč silně narazil do Henrika na mantinel a Henrik se nezvedal. Držel se za nohu. Jel sanitkou do nemocnice. Doktor mu sdělil, že se minimálně 3 roky nemá postavit na brusle..."

Dost jsem to nechápala. Zas takhle těžkej náraz to přece nemohl být. Ale ja tam nebyla a neviděla jsem ho, takže nemohu posoudit, jak zranitelné to bylo.

,,Ale vždyť jsme spolu hráli v parku na ledu!" skočila jsem mu do řeči.

,,To už ale ty tři roky uplynuli. Poprvé se postavil na led když si tu byla ty. Normálně by to neudělal, ale kvůli tobě to zkusil. A ještě mu doktor řekl, ať nehraje hokej profesionálně, jenom občas s kamarády, kde o nic nejde. No, turnaj skončil, hráči z Örebra se měli vrátit zpátky do jejich města, ale Henrik nechtěl. Kdo by vlastně chtěl, když má takovou rodinu," vysvětlil.

,,Jakou?"

,,Jeho táta je pořád pryč v hospodě, vrací se jen v čtyři hodiny ráno, přes den spí a zase večer jde chlastat. Jeho máma byla zatčena za prodávání drog. Neměl moc co jíst a pít když byl děcko. Akorát byla jenom jedna věc v jeho dětství, která stála za to. A to právě hokej, s kamarádama chodil na rybník. Svou první hokejku si koupil a 3 dny neměl večeři. Svoje první brusle si koupil, když mu bylo sedm tím, že vypomáhal v jedné hospůdce. Vydělával si v ní rok. Když se o něj vlastně nikdo nestaral, tak se on musel sám postarat o sebe. V té samé vesnici, kde bydlel, má menší byt a tam teď normálně bydlí. Sem do Stockholmu jezdí třeba na měsíc. Měla jsi zrovna štěstí, že si vybral zrovna tento termín," vysvětlil.

,,To jo. To mi Henrik ani neřekl, že má takovou rodinu."

,,On to nikomu jen tak neříká. Stydí se za ni."

,,Aha..." odmlčela jsem se ,,...já ale stále nevím, jak jste se seznámili!"

,,Na to jsem zapomněl! Sakra. No...Henrik se jen tak vlastně nevracel zpátky do Örebra. Motal se různě po Stockholmě a chodil se dívat na nás do arény, když jsme hráli. Všimli jsme si ho s klukama s tak jsme se s ním začali bavit, co ta noha, co bude dělat a tak nějak jsme se prostě skamarádili," usmál se.

,,Zajímavé," usmála jsem se taky.

Číšník nám donesl talíře s jídlem.

,,Dobrou chuť," usmál se na mě.

,,Tobě taky."

Pustili jsme se do jídla. Bylo vynikající. Až jsme měli snězeno, Erik zaplatil, i když jsem si to chtěla zaplatit sama. Trval na tom. Pak mě jen doprovodil přes silnici a šel svou cestou.

Páni, nečekala jsem, že Erik je tak milý. Když není se svou partou tak není ani tak moc...jak to říct? Není moc retardovanej. Možná bych se i vsadila, že kdyby se tihle kluci neznali, tak jsou úplně normální. Ale pospolu tvoří zhulený kvarteto + normální Henrik. No jo...