World Championship | cz

41. Hockey season is back

*O 4 dny později*

Za poslední měsíc jsem toho zažila hodně. Vyhrály jsme turnaj družstev, byla jsem nominována na šampionát do Švédska, potkala jsem Henrika, byla jsem zničená, že už ho nikdy neuvidím, ale teď jsem zase spokojená. S Jonathanem si stále hodně rozumíme, už týden jsme spolu a pokračování hokejové sezóny je hned za rohem. Ano, dnes máme první zápas po šampionátu. Jonathan mi slíbil, že se příjde podívat. Táta by měl taky přijít.

Teď zrovna sedím s Jonathanem v parku v Richmondu na lavečce a společně si povídáme.

„Přijdeš dnes na zápas?" zeptala jsem se ho ještě jednou.

„Zápas mého prcka si přece nenechám ujít," začal mě zase lehce provokovat s tím prckem.

„Super. Budu hrát, jak nejlépe umím. A když vyhrajem, hodím po tobě puk," zasmála jsem se.

„Nehodíš. Budu sedět vzadu a tam nedohodíš."

„Myslíš?" povytáhla jsem obočím.

„Myslím," zasmáli jsme se.

Po chvilce dalšího povídání jsme už vstali z lavečky a každý jsme šel domů. Byla sobota ráno a já jsem se ještě doma připravovala na dnešní odpoledne. Šla jsem do pokoje své sestry, ale nejdřív jsem zaklepala.

„Dále," zakřičela a já jsem vstoupila dál.

„Ahoj Syd," pozdravila jsem ji.

„Co tu chceš?"

„Napadlo mě, že bychom mohli jít na rybník si zahrát," usmála jsem se na ni.

„Nechci," odfrkla.

„A proč? Vždy jsi mě otravovala ať si jdu s tebou zahrát a já vždy šla. Jednou se tě zeptám a ty nechceš?"

„Nechci. Za poslední dny jsi se se mnou vůbec nebavila byla jsi jenom s tím klukem. Tak ti to chci oplatit. A ani jsi mě v úterý nevzala na hokej a radši si šla s ním, než se mnou!"

„On mě když tak o to požádal! Za to já nemůžu!" bránila jsem se.

„Můžeš!" zařvala.

Už jsem se s ní nedokázala hádat a radši jsem vypadla z toho jejího debilního pokoje a práskla jsem dveřmi. Šla jsem do svého si vzít brusle a šla jsem na náš rybník. Byla jsem hrozně naštvaná. Copak můžu za to? Chtěla bych vidět ji, co udělá na mým místě.

Nasraně jsem střílela rány do branky a u toho jsem odfukovala jako mašina. Nedokázala jsem se zastavit, jak jsem byla na ni naštvaná stále jsem střílela. U toho jsem řvala sprostá slova. Bylo mi jedno, že mě slyší snad celé město a že mě mohou slyšet rodiče. Už jsem velká a oni stejně vědí, že jsem už nějaká někdy už použila.

Po chvilce jsem přestala, protože jsem věděla, že to stejně nepomůže a že se namáhám zbytečně. Sedla jsem si na led a sklopila jsem hlavu.

Nemůžů tady jen sedět a čumět do blba. Musím se vzchopit a jít dál. Připravit se na zápas. Holky budou ode mě hodně očekávat, když jsem byla ve Švédsku.